Řekni mi... (Boruto & Sarada)✅

Kapitola devatenáctá

„Promluvit? A o čem?" hlesla naprosto zničená Sarada. Strach ji úplně paralyzoval. Co když se Sumire okamžitě rozběhla k zástupci ředitele nebo do sborovny a stěžovala si? Co když se každou chvíli objeví ve třídě někdo z vedení školy a řekne: „Slečna Uchiha? Pojďte prosím s námi."?
Měla co dělat, aby se nerozbrečela.
„Kdyby to nebylo důležité, tak bych vás s tím neotravoval," odpověděl diplomaticky Mitsuki.
Co na to říct? Dívky se na sebe podívaly. Proběhla mezi nimi ultrakrátká neverbální komunikace. Cho se stále mračila, ale nakonec téměř neznatelně kývla hlavou. Sarada tohle gesto zachytila a rovněž jemně pokynula. Obě tedy vykročily směrem ven na chodbu. Boruto uvolnil místo mezi dveřmi a na Mitsukiho znamení zamířil také ven. Ostatní spolužáci se stále vzpamatovávali z toho šoku a začali si mezi sebou šuškat.
Na chodbě bylo téměř prázdno. Mitsuki, jakýsi vedoucí minivýpravy ve složení Boruto, on, ChoCho a Sarada, se rozhlédl a popošel o kousek dál od učebny. Patrně nechtěl, aby jejich rozhovor slyšely nějaké cizí uši. Zbytek jej poslušně následoval. Než začal, Mitsuki ještě zkontroloval na svých náramkových hodinkách čas; bylo to dobré, další hodina začne až za sedm minut.
„Sumire se nemusíte bát, s tímhle se nikomu chlubit nebude," začal směrem k dívkám uklidňující větou, aby je nějak potěšil. „A kdyby jo, všichni vám dosvědčíme, že jste se jenom bránily."
„To si nejsem tak jistá," ozvala se Cho. „Vypadala docela naštvaně. A Sarada to má už docela nahnutý, nemůže si dovolit žádný další postih."
„To bude v pohodě," opakoval Mitsuki. „Na druhou stranu," dodal a otočil se přitom na Boruta, „se nedivím, že to Sumire tak vytočilo."
„Kam tím jako míříš?" zabručel Boruto. Očividně mu celá tahle situace nebyla ani trošku po chuti, navíc se cítil trapně, ale neměl energii svému kamarádovi odporovat a hádat se s ním - vypadal totiž hrozně. Pod očima mu kralovaly velké tmavé kruhy a pleť dostala nezdravý, bledý odstín. Vypadalo to, že se po tom flámu moc nevyspal. Kdyby tak radši zůstal doma a dostal se z toho, napadlo Saradu. No, možná že ho rodiče poslali do školy schválně, aby si to tu přetrpěl.
„Ale no tak," odpověděl Mitsuki trochu sarkastickým tónem, „slyšel jsi Sumire, ne? Všichni jste věděli, že se mu pořád líbí Sarada, a nic jste mi neřekli."
Nastala chvíle trapného ticha. Mitsuki si vychutnával Boruta, který se nervózně kroutil jako žížala, Sarada si možná zase přála utéct za školu a ChoCho cítila, že do tohoto tématu nemá příliš co mluvit, že se jí to netýká.
„Vy dva si to konečně už musíte vyříkat," řekl Mitsuki, teď už opravdu vážně. „A měli jste to udělat už dávno, protože jinak by se tohle vůbec nestalo."
Sarada, ač velice nerada, musela uznat, že má pravdu. Před očima jí jako filmovém plátně proběhlo několik předchozích týdnů.
Kdyby nebyla tak paličatá, hrdá a namyšlená, nikdy by třeba nepolíbila toho zatraceného Shinkiho...
Boruto by si natruc nenabrnkl Sumire...
Nepohádala by se s ChoCho...
Nešla by za školu...
Nehrozilo by jí podmínečné vyloučení ze školy...
Rodiče by na ni nebyli naštvaní...
Byla by Borutova holka...
A přitom stačilo, kdyby ho jen nechala mluvit...
Kdyby ho nechala, aby ji tenkrát líbal...
Třeba by k ničemu „většímu" vůbec nedošlo, třeba si jen v hlavě malovala zase ten nejhorší scénář...
„Boruto?" zeptala se opatrně a přitom se na něj podívala.
„Ano?" oplatil jí pohled.
„Počkáš na mě po vyučování před školou?"
„Jasně."

Nejdříve ale bylo třeba vyříkat si to se Sumire. Skupinka došla k názoru, že se pravděpodobně bude schovávat na dívčích toaletách, takže kluci se vrátili zpátky do třídy a holky se vydaly ji hledat. Měly na to poslední čtyři minuty.
Nejprve prošly záchody na jejich patře, ale bez úspěchu. Pak je napadlo, že spolužačka možná utekla co nejdál, aby ji nikdo nehledal. Zamířily tedy do přízemí, až na úplný konec dlouhé chodby. Bingo.
V místnosti postávala jedna jediná osoba, opírala se o topení a příchozí sjela dost nepěkným pohledem.
Izuno. To znamenalo, že Sumire se skrývá v některé z kabinek.
„Izuno, můžeš nás tu prosím nechat se Sumire samotné?" požádala ji ChoCho. Nebyl čas ztrácet čas.
„Tss, cože?" Izuno se podivila tak, že jí obočí vylétlo málem až k temeni hlavy. „Na to zapomeňte a vypadněte!"
„Prosím tě," řekla Sarada, „chceme si s ní promluvit o tom, co se stalo."
„Jasně, a ty na ni zase skočíš."
„Neskočím, fakt ne," povzdechla si Cho. „Přísahám."
„Dobře,"  ujala se Sarada znovu slova, „jestli tu taky chceš zůstat, tak klidně, ale Sumire - ty pojď prosím ven. Nebudeme na sebe hulákat přes dveře."
Chvíli se nic nedělo a skoro to vypadalo, že v kabince nikdo nebyl a holky si tu mluvily jen tak pro sebe. Ale pak se najednou ozval jakýsi šustivý zvuk a potom cvakl zámek u dveří. Když se otevřely, objevila se v nich Sumire. Na obličeji měla jasně viditelné stopy slz.
„Díky," řekla Sarada. Sumire jen neznatelně kývla hlavou. Izuno na to nic neřekla, jen protočila oči.
„Dobře, takže-" začala Cho, ale Sumire jí skočila do řeči. Zbytky bojového módu, v němž se nedávno nacházela, v ní patrně ještě přetrvávaly.
„Budu mluvit jenom se Saradou," řekla nekompromisně.
Cho překvapeně zamrkala. Takovou reakci opravdu nečekala, ale zase to nechtěla pokazit, když už Sumire byla svolná k dialogu. Pohlédla tázavě na svou kamarádku. Sarada se na ni jemně usmála a kývla - já to zvládnu, neboj se, říkal ten pohled.
„Tak jo, budu ve třídě, kdyby něco," utrousila nakonec Cho, otočila se a rychle vyšla z místnosti. Izuno však stále byla na svém místě, jako by se jí tahle prosba vůbec netýkala. Vždyť ona je přece Sumirina nejlepší kamarádka a její pravá ruka, tak kam by chodila!
„Ty taky, Izuno," řekla tvrdě Sumire. Kamarádka na ni nechápavě zamžourala.
„Já tě tady přece nenechám samotnou," pronesla trochu vzpurným tónem. Sarada ale moc dobře věděla, že její úmysl zůstat tady s nimi nemá nic společného s tím, že by chtěla Sumire nějak ochránit nebo něco podobného - prostě jen byla strašně zvědavá a toužila za každou cenu slyšet, o čem bude řeč.
„Jdi!"
Uchiha sebou neklidně zavrtěla; tahle situace jí nebyla vůbec příjemná, ale nedovolila si ani pípnout. Izuno chvíli jen tak stála, jako by přemýšlela, jestli má poslechnout, ale nakonec přece jen odkráčela z toalet ven. Ještě předtím ale stačila na Sumire hodit pohled plný zášti a znechucení (patrně to považovala za jakousi zradu nebo tak). Saradu napadlo, že možná ještě bude poslouchat za dveřmi, ale na tom vlastně tak moc ani nezáleželo.
„Tak... co tak důležitého jsi mi chtěla říct?" otázala se Sumire. Přešla k jednomu umyvadlu a začala si důkladně mýt ruce. Už zněla mnohem sebevědoměji než předtím, ale stále byla její zlomená pýcha znát. Sarada si odkašlala a pozorovala Sumire ve velkém zrcadle nad oběma umyvadly - dívka k ní stála zády a se skloněnou hlavou.
„No, vlastně..." Sakra, jak začít? Moc nad tím nepřemýšlela, v podstatě vlastně vůbec. Ale něco z ní vypadnout musí, takže...
„Já jsem nikdy neměla v úmyslu ti Boruta přebrat, vlastně jsem měla za to, že už mě dávno pustil z hlavy, proto začal chodit s tebou."
Na poněkud zmatené souvětí reagovala Sumire zvednutým obočím, i když měla hlavu stále skloněnou; Sarada to však v zrcadle moc dobře postřehla. Měla na sebe vztek - proč zase musí mluvit jako naprostý idiot, zrovna teď, když je to tak důležité?!
„Teda, abych to vzala od začátku... My jsme k sobě měli hodně blízko, ale nikdy jsme spolu nechodili... Vlastně jsme se i pohádali a nebavili se... Pak si našel tebe a já myslela, že se přes náš komplikovaný vztah už dávno přenesl... Ale jak jsme všichni viděli, není tomu tak."
Sumire stále nic neříkala, jen poslouchala a trochu se přitom mračila. Spláchla pěnu z rukou a utřela se do papírové utěrky ze zásobníku vedle umyvadla. Byla stále k Saradě otočená zády.
„Nevěděla jsem to, opravdu! Bylo to pro mě stejné překvapení jako pro tebe... Ale abych k tobě byla upřímná - jeho city mi nejsou lhostejné. Já... Já ho mám ráda."
Konečně nahlas vyslovila to, co měla vyslovit už dávno. A Sumire to musela přijmout. Ale jak se s tím vyrovná? Co udělá?
Trvalo to nějakou dobu, než Sumire něco řekla - nejprve hodila do koše mokrý a zmuchlaný papírový ručník, pak jen na sebe zírala do zrcadla. Vypadalo to, že musí vynaložit veškerou sílu, aby se ovládla. Sarada s obavami zpozorovala, jak se jí roztřásla brada.
Ozval se zvonek ohlašující konec obědové přestávky a začátek nové vyučovací hodiny. To Sumire jakoby probudilo z transu, protože sebou cukla. Podívala se na zrcadlovou Saradu.
„No," řekla tiše, „co ti na to mám říct. Vyhráli jste."
A s těmito slovy opustila dívčí toalety a nechala tam Saradu stát samotnou.

Boruto svůj slib splnil. Když Sarada spolu s Cho vycházela ze školní budovy, už na ni čekal opodál pod školním dubem.
„Drž se," rozloučila se Cho a spiklenecky na ni mrkla. Sarada pomalu došla k Borutovi. 
Usmál se na ni. Přišlo jí, že vypadá lépe než předtím; kruhy pod očima už nebyly tak nápadné.
„Jak ti je?" zeptala se ho a vzápětí jí došlo, jak debilní otázka to byla.
Panebože, proč se ho ptá na jeho zdravotní stav?! 
Boruto se znovu zasmál. „Už mnohem líp, díky. Ale stejně bych si dal nějaký kafe."
Stáli naproti sobě a stydlivě se oťukávali, jako by se viděli poprvé v životě.
„Dala by sis taky?"
„Ráda."
Vyrazili směrem k náměstí a slunce se jim opíralo do zad.

------------------------------------------------------------------------------------------

Omlouvám se @Yui_is_cute, že to zase končí v tom nejlepším, ale ono to prostě takhle vyšlo!😁
Kapitola je i beztak strašně dlouhá.😂