Řekni mi... (Boruto & Sarada)✅

Kapitola šestá

„Jsi v pohodě?"
Když se jí za zády ozval tenhle sametový hlas, polekaně sebou trhla. Otočila hlavu a zjistila, že patří nějakému cizímu klukovi. Rychle si hřbetem ruky utřela slzy z tváří, aby před ním nevypadala jako princezna Ubulenka, ale už to asi bylo stejně jedno; její uplakanou, od slz opuchlou tvář už stejně viděl do sebemenšího detailu.
„Jo, to nic není," broukla a nepřesvědčivě se usmála. Rukávem si znovu pro jistotu otřela tvář a pak se znovu na příchozího zadívala, tentokrát pozorněji.
Fotbalista měl zelené oči jako dva smaragdy a hnědé střapaté vlasy. Byl vysoký a ramenatý. Napoprvé ho skoro nepoznala, od té doby, co se viděli naposledy, vyrostl a zmužněl.
„Ty jsi... Shinki, viď?"
Pobaveně se usmál. „Ještě si na mě pamatuješ, to je milý." Nerozpakoval se a přisedl si k Saradě na zem. Bágl položil vedle sebe. Neprotestovala. Příjemná společnost je vždycky vítaná.
„Nehraješ náhodou volejbal?" zeptal se.
„Hrála jsem," povzdychla si, a aby svoji stručnou odpověď dostatečně vysvětlila, zvedla do vzduchu ruku v sádře. „Ale hodně chodím na procházky, abych měla aspoň nějaký pohyb, a tady u řeky je krásně... Ach, promiň, musím vypadat jako naprostá ubulená fňukna." Ještě jednou si - zcela zbytečně - otřela rukou oči i tváře, ale po slzách už nebylo ani památky, jenom kůže jí podrážděně zčervenala.
„Za to se vůbec nemusíš omlouvat," uklidňoval ji Shinki. „Vůbec si nedokážu představit, jak to musí být frustrující. Hraješ téměř každý den, je to tvůj smysl života a najednou... Šmitec. Nemůžeš dělat nic. Musí tě to nehorázně štvát."
„Ani nevíš jak. Připadám si jako bez života."
„Kdybych já musel skončit s fotbalem - ty jo, to ani nevím, co bych dělal."
Konečně někdo, kdo přesně a nahlas vystihl její pocity. To se ani její nejlepší kamarádce nepovedlo - ChoCho sice Saradu politovala, jak se sluší a patří, ale jako nesportovec absolutně nemohla porozumět tomu, jaké to je najednou přestat s tréninky, se zápasy... Opustí vás veškerý adrenalin, připadáte si jako hadroví panáci bez vlastní vůle a nemáte se zkrátka už na co těšit. Ale nejhorší na tom všem je pocit, že s tím nemůžete nic dělat.
Shinki působil sympaticky. Sarada si na něj pamatovala, na konožské střední škole maturoval v loňském roce, ale nijak zvlášť dobře ho neznala. Netušila, kam zamířil po škole, jestli studuje na vysoké škole nebo už pracuje na plný úvazek. Ale jelikož chodí na fotbalové tréninky v Konoze, na vysoké zřejmě nebude...
„Nezdržuju tě?" vytrhl ji z myšlenek. Rychle zavrtěla hlavou.
„Ale vůbec ne, na brekot mám vždycky času dost."
Společně se rozesmáli. Sarada se v Shinkiho společnosti cítila uvolněně a příjemně a ani nedokázala říct proč. Že její trápení jako jeden z mála opravdu chápal? Možná.
„Nemáš chuť na zmrzlinu? Rád bych tě pozval."
No teda, ten se opravdu nezdržuje, pomyslela si Sarada překvapeně, ale nedokázala se ubránit jistému spokojenému pocitu. I se sádrou na ruce byla pořád pěkná a žádoucí holka.
Ale proč ji na tu zatracenou zmrzlinu nepozve radši někdo jiný...???

Jsi úplně stejná jako všichni Uchihové - namyšlená kráva, co si myslí, že je lepší než ostatní.
Trhni si, Boruto!

Sarada řekla, že si zmrzlinu dá ráda, a snažila se přitom zatlačit myšlenky na toho blonďatého blbečka zpátky do hlubin svého mozku. Shinki se zvedl a pak jí také pomohl na nohy. Společně zamířili do centra města.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Už se těším na vaše projekty," prohlásil Sarutobi spokojeným tónem. „Doufám, že se pomalu blížíte do finále," dodal ještě, když zaznamenal několik otrávených pohledů, „za chvíli vám vyprší čas, tak na to myslete."
Sarada si napsala do sešitu téma hodiny a usilovně se snažila nemyslet na to, že stále na projekt ani nesáhla - a Boruto samozřejmě jakbysmet. 
Ale ona se ho doprošovat nebude, ani náhodou. To radši něco zpracuje sama... Ale co? Neměla sebemenší tušení. Vypadá to, že dnešní cesta ze školy se trochu protáhne na úkor konožských památek. Mohla by zajít třeba i do knihovny-
„Sarado, nemáš prosím tě propisku navíc? Mně dopsala."
„Ale jo, tady."
ChoCho se vděčně usmála a poděkovala. Sarada se opět otočila čelem k tabuli. Během tohoto úkonu si všimla Borutova načuřeného pohledu.
Páni, doteď ji úplně ignoroval a teď se na ni dívá, jako by ji chtěl zhypnotizovat. 
Těžko říct, co ji to popadlo, ale neovládla se a rozpustile na něj vyplázla jazyk.
Boruto se odvrátil, aniž by jakkoliv reagoval.

„Po škole se sejdeme v knihovně."
Kde se vzal, tu se vzal, o přestávce po Sarutobiho hodině dějepisu stál mladý Uzumaki u Saradiny lavice a oznamoval jí svůj plán. Překvapeně se na něj podívala.
„Proč jako?"
„Kvůli tomu projektu."
„Co tak najednou?"
„Slyšela jsi Sarutobiho - je nejvyšší čas."
„Kecá," okomentovala to potichu ChoCho, sotva odešel pryč. „Chce tě vidět, protože žárlí na Shinkiho, na to dám svoje brambůrky!"