Řekni mi... (Boruto & Sarada)✅

Kapitola třetí

Ještě dva kilometry a pro dnešek hotovo!

Sarada chodila běhat téměř každý den. Byl to její oblíbený koníček, při kterém si vždycky krásně vyčistila hlavu, ať už byla po tréninku - hrála totiž závodně volejbal - nebo měla volno. Její nejoblíbenější trať vedla konožským parkem podél řeky až na samý konec města, kde se nacházel sportovní stadion s fotbalovým hřištěm, běžeckou dráhou a menším basketbalovým hřištěm. Další sportovní aktivity bylo možné provozovat opodál uvnitř velké multifunkční haly; tam mimochodem trénovala i ona sama.
Běžela zrovna kolem fotbalového hřiště, když díky perifernímu vidění zaznamenala nějaké pohybující se barevné postavy. Zpomalila, po chvilce zastavila úplně a zadívala se skrz vysoký plot na velké zelené hřiště. Stála přímo pod jedním mohutným dubem, ukrytá v jeho stínu, takže si byla jistá, že si jí nikdo jen tak nevšimne a že se tedy může alespoň pár okamžiků pokojně kochat...
Asi by se na ně neměla vůbec koukat, asi by se neměla rozptylovat, ale...
Vypadalo to na náročný trénink. Někteří hráči v jasně červených a zelených dresech vypadali, že už melou z posledního. A Sarada, ačkoliv si to nechtěla tak úplně přiznat, mezi všemi těmi postavičkami honícími se za černobílým míčem hledala jednoho konkrétního člověka...
A nemusela svým ostřížím zrakem pátrat dlouho, jeho blonďatá hlava totiž zářila na míle daleko. Zrovna se svými spoluhráči o něčem živě debatoval a přitom se smál. Na rozdíl od některých nevypadal ani trochu unaveně, sport byl zkrátka alfou i omegou jeho života.
Sarada pozorně Boruta studovala. Byl opravdu vysoký a na první pohled muselo být každému jasné, že má velkou sílu. A ty jeho ruce...! No, není divu, že patří mezi nejoblíbenější studenty. Jako třeťák měl zasloužený respekt mezi svými vrstevníky i mladšími spolužáky a pro prváky byl skoro jako bůh. Usmála se. Líbil se jí, to ano, jinak by se s ním tenkrát přece nelíbala, ale nemůže...
Náhle ztuhla a vykulila překvapeně oči. Zatímco se totiž nechávala unášet na vlnách fantazie a přemýšlela o Borutovi a jeho vypracované postavě, on se na ni celou dobu pronikavě díval. A mračil se při tom, jako by mu na mysl vytanula nějaká nepříjemná vzpomínka.
Kruci, vždyť je schovaná ve stínu, přece ji nemohl jen tak vyhmátnout...!
Chvíli mu pohled oplácela a nevěděla, kam jinam s očima; připadala si trapně, jako by ji přistihl při něčem přísně zakázaném, a navíc měla pocit, že to trvá snad celou věčnost. Boruto na ni civěl nehnutě, čelo se mu krabatilo, ale pak na něj někdo ze spoluhráčů promluvil, on se k němu otočil, aby odpověděl, a o Saradu už poté nezavadil ani pohledem.
Sarada stála na místě jako přikovaná a nezmohla se na žádnou smysluplnou reakci. Cítila se zvláštně. Docela ji vyvedlo z míry, jak se na ni Boruto tak zle kabonil, ale pak si uvědomila, že se mu vlastně ani nediví - jasně, ona ho svým způsobem urazí, vyhýbá se mu a on se na ni bude vesele smát nebo jí dokonce radostně mávat.
Ježiš, ty jsi ale fakt kráva, Sarado!
Proč je z něj tak zmatená? Vůbec nevěděla, jak se k tomu má postavit, jedno ale věděla naprosto jistě - na tom večírku to totálně zkazila a tím věčným vyhýbáním tomu ještě nasadila korunu. Kdo by se Borutovi divil, žádného kluka by přece nebavilo věčně nadbíhat někomu, kdo mu dal jasně najevo, že o něj nemá zájem. Ale ona přece ve skutečnosti měla zájem...! Do háje s tím, kruci!
Sarada se znovu rozběhla a fotbalistům už nevěnovala sebemenší pozornost.

------------------------------------------------------------------------------------------------

Ve škole to druhý den taky nestálo za nic. Saradě scházely Borutovy pohledy, i když jí předtím byly krajně nepříjemné. Ale teď ji vždycky jen tak přejel pohledem, jako by byla nějaká obyčejná pouhá věc, a díval se někam úplně jinam. Nestála mu ani za pramalou pozornost. Snažila se s ním několikrát nenápadně navázat oční kontakt, ale nebylo to vůbec nic platné, prostě ji úplně ignoroval.

Před třetí hodinou se třeťáci rozdělili - téměř polovina třídy zamířila na anglickou konverzaci, menší část na biologický seminář a zbytek odešel na dvouhodinovku evropské historie. Sarada, stejně jako ChoCho, měla angličtinu ráda. Obě kamarádky společně poslouchaly anglické písničky, studovaly jejich japonské překlady a dívaly se na filmy mnohem více s titulky než s dabingem. Dokonce zkoušely číst knížky přímo v angličtině bez jakékoliv nápovědy, ale to se ukázalo jako nepříliš dobrý nápad.
Asi v polovině hodiny si Sarada potřebovala odskočit. Záchody sice byly nedaleko jazykové učebny, ale ona zamířila až do druhého patra, aby se trochu prošla a protáhla ztuhlé nohy. Navíc s návratem do výuky vůbec nepospíchala, dlouho si myla ruce a prohlížela se v zrcadle nad umyvadlem.
A cestou z toalety nečekaně narazila na Boruta.
Seděl na schodech, které spojovaly první a druhé patro, a bezmyšlenkovitě zíral před sebe. Sarada se zarazila uprostřed kroku, když ho spatřila. Má ho obejít, jít dál a nevšímat si ho? Ne, to je blbý...
„Proč nejsi na hodině?" zeptala se ho opatrně a udržovala si přitom bezpečnou vzdálenost několik metrů. Boruto se zapsal na seminář z evropské historie, i když ho dějepis nikdy nijak zvlášť nebral, tím hlavním důvodem bylo samozřejmě to, že tam chodili Shikadai i Inojin, takže mohl od svých kamarádů v klidu opisovat poznámky.
„Nebaví mě to," pokrčil rameny Boruto a krátce se na Saradu podíval.
Polkla.