Řekni mi... (Boruto & Sarada)✅

Kapitola desátá

Sarada byla ráda, že tentokrát může jít domů sama. Na ChoChoiny odborné komentáře totiž opravdu neměla náladu (mladá Akimichi dneska naštěstí musela na kroužek angličtiny). Kráčela pomalu po čistém, uklizeném chodníku a zhluboka dýchala, jako by se potřebovala uklidnit. Jen si chvíli o samotě a v klidu zapřemýšlím, myslela si, nic víc není třeba. Ve skutečnosti toho však na její zmatenou hlavičku bylo v poslední době tolik, že potřebovala mnohem víc než jen pouhou chvíli.
Měla dojem, že se snad celý svět okolo ní zbláznil.
Ani nevěděla, jak se dokázala vymotat ze Sarutobiho kabinetu bez újmy na zdraví - připadala si totiž jako v mrákotách a reálně hrozilo, že se třeba skutálí ze schodů nebo něco nepříjemně podobného. Bohudík se jí nic nestalo a vyšla ze školní budovy celá.
Nedostane 0 bodů z dějepisu, a to jen díky Borutovi. Mohl se na ni klidně vykašlat, klidně mohl celý projekt podepsat jen svým jménem a o Saradě prohlásit, že mu nepomáhala. Mohl ji klíďo píďo hodit přes palubu. Ale neudělal to.
A ona se mu za tenhle dobrý skutek odvděčila tím, že ho nazvala šmejdem.
Jako vždycky všechno naprosto zkazila.

Rozhodla se svůj hlemýždí krok ještě zpomalit, protože jí domů nic netáhlo. Nebyl žádný důvod pospíchat. Na zítřek zadal úkol jen sensei Hatake z biologie a ten nikdy své studenty příliš nezatěžoval, takže maximálně za půl hodiny bude hotovo. Navíc od té doby, co Sarada nemusela chodit na tréninky a zúčastňovat se předzápasových rozehřívacích cvičení, měla tolik volného času, že ani nevěděla, co s ním. Často chodívala na procházku k řece nebo trávila čas s ChoCho. Společně dělaly úkoly, chodily do nákupního centra na čumendu nebo jen tak při svačince klábosily. Tyhle chvíle byly samozřejmě příjemné, ale v posledních dnech začaly mít trochu hořkou pachuť - všechny rozhovory se totiž smrskly pouze na Shinkiho, eventuálně na jeho spoluhráče Boruta. ChoCho se ráda pouštěla do různých analýz a téměř konspiračních teorií a nutila Saradu, aby je probírala s ní. Ta souhlasila jen proto, že měla ChoCho ráda a nechtěla ji rozzlobit, ale stejně se do hovorů moc nezapojovala. Nechala svou kamarádku přemýšlet nahlas a jen občas prohodila věty jako „To máš pravdu" nebo „To si úplně nemyslím", aby bylo zřejmé, že poslouchá.

Největší potíž byla v tom, že stejně jako Borutovi kamarádi i ChoCho se dozvěděla pouze nekompletní a trochu poupravenou verzi události, která se stala na tom nešťastném večírku. Sarada se Borutovi líbila, to bylo všem víc než jasné. Ale jak na tom byla samotná Uchiha? Boruto je hezký a vtipný, to jo, tak uvidíme...
Ah, kecy v kleci. Byla z něj úplně hotová, ale to ChoCho nemohla tušit. Měla za to, že Sarada nechá věci plynout a pak se rozhodne. No, všechno se opravdu rozhodlo na tom večírku - líbali se, ale... Prý to nebylo zkrátka ono, necítila onu pověstnou jiskru. Chudák ChoCho se tedy pravdu nikdy nedozvěděla: její nejlepší kamarádka ve skutečnosti z koupelny neodešla proto, že by ji Boruto nepřitahoval, ale proto, že ji naopak přitahoval natolik, že se bála, kam až by to mohlo zajít. 
Sarada si nespokojeně odfrkla a nakopla kamínek, co jí stál v cestě.
Ah, a ještě ke všemu to blbé rande...!

Povzdechla si. Na žádnou schůzku se jí nechtělo, nejraději by seděla doma a litovala se, ale na poslední chvíli si vymýšlet nějakou trapnou výmluvu považovala za zbabělost. Dobře, půjde, vždyť to není konec světa. A kdyby schůzka náhodou neprobíhala podle jejích představ, vždycky se může omluvit a odejít domů dřív.
Jo, přesně takhle to udělá.
A hele, krámek s čokoládovými pochoutkami! Odtamtud nikdy s ChoCho neodešly s prázdnou...
Sarada se na chvíli zarazila, ale pak se jí pusa opět roztáhla do spokojeného úsměvu. Něco ji totiž napadlo.
----------------------------------------------------------------------------
„Ahoj, Sarado!"
„Ahoj, teto." Hinata Hyuuga, provdaná Uzumaki, pro ni vždycky byla tetou, vždyť se znaly odmalička.
„Copak potřebuješ?"
„Mohla bys prosím tě tohle předat Borutovi?"
„Ah, jistě, nechám mu to v pokoji. Stalo se něco?"
„Ne, ne, nic, to je jen kvůli tomu projektu z dějepisu, on už bude vědět."
„Dobře. Nechceš jít dál?"
„Ne, děkuju, musím domů. Mám ještě práci. Tak ahoj a všechny ode mě pozdravuj!"
„Spolehni se. A pozdravuj vaše. Ahoj!"
--------------------------------------------------------------------------
Sarada do sebe házela večeři, jako kdyby několik dní nejedla.
„Nehltej tak," mírně a s úsměvem ji napomenula Sakura, „vždyť ti to nikdo nesní."
„H-m."
Chtěla být co nejdříve najedená, aby se ještě stihla obléknout a trochu zkrášlit, než vyrazí do města. Mámě samozřejmě musela říct, z jakého důvodu - Shinki.
„Počkej, toho znám," zamyslela se Sakura, „jeho otec má tetovací salon. Jmenuje se Gaara, že?"
Sarada byla ráda, že máma je v tomhle ohledu chápavá a že zbytečně nevyzvídá, protože táta takovou tolerancí rozhodně neoplýval. Kdyby tady Sasuke Uchiha byl a slyšel by, kam se jeho dcera chystá, s největší pravděpodobností by ji podrobil výslechu: co to je za kluka, kolik mu je, kde pracuje, co dělají jeho rodiče a tak dále. Naštěstí se ještě musel zdržet v práci, v pátek vždycky chodil dlouho, aby měl víkend volný.
„Tak ahoj," nakoukla ještě před odchodem Sarada do obýváku. Sakura si četla nějaký časopis. Vzhlédla a usmála se. „Ahoj! A užij si to!"
„Díky."
„A moc to nepřeháněj s ponocováním, ať táta zase zbytečně nevyvádí. Pošli třeba zprávu, abychom neměli starosti."
„Dobře."
---------------------------------------------------------------------
„Vypadáš úžasně, moc ti to sluší."
Usmála se a poděkovala. Shinki jí přinesl krásnou rudou růži a tahle skutečnost ji natolik nadchla, že si připadala jako královna. Prozatím opravdu neměla nejmenší důvod se na něco vymlouvat a utíkat domů dříve.
„Tak... kam bys chtěla jít? Do kina, nebo do kavárny?" zeptal se Shinki. Na sobě měl džíny, bílou košili s krátkým rukávem a modrou mikinu a Sarada musela uznat, že je to opravdu sexy chlap.
„No, nějak jsem nad tím ještě nepřemýšlela," odpověděla, „ale máme spoustu času, tak co kdybychom si nejdřív udělali krátkou procházku? Třeba do parku k řece. A... chvíli bychom tam mohli zůstat."
„Dobrý nápad," pokýval souhlasně hlavou Shinki. „Jen doufám, že tam nebude tolik narváno a najdeme nějaký klidný koutek."
Sarada si na konožský park nevzpomněla jen tak náhodou; jak víme, bylo to její oblíbené místo. Teď je otázka, jestli si opravdu tihle dva budou mít na břehu řeky kde sednout, protože rozhodně nebyli jediní, kdo dostal nápad jít zrovna tam; v pátečních a zejména víkendových večerních hodinách byla totiž tahle část města oblíbeným útočištěm zamilovaných párů, které si zde vyznávaly lásku a trávily společné chvilky.
Cesta trvala asi patnáct minut a byla příjemná. Sarada si se Shinkim nenuceně povídala a vůbec neměla pocit nějakého studu nebo trapna. Ovšem když dorazili do cíle, dobrá nálada je poněkud přešla. Podle očekávání byl břeh plný zaláskovaných dvojic. Některé páry seděly na dece a rovnou si s sebou přinesly v piknikovém koši občerstvení. Proč utrácet peníze v restauraci, když si člověk může udělat hezké pohoštění rovnou tady.
„Tyjo, tady je lidí," ujelo Saradě. Shinki její výrok zaslechl a podíval se na ni. Společně se zasmáli.
„Vidíš nějaké volné místo?"
„Ne... Zkusíme jít dál po proudu."
Trvalo několik dalších minut, než objevili volné místečko. Samozřejmě se nacházelo v nejzazším koutě, poněkud odtrženém od lukrativního břehu, odkud byl krásný výhled na řeku, ale to jim nevadilo. Opravdu si nezoufali nad tím, že budou od ostatních trochu dál.
Posadili se do trávy. Zatímco Sarada začala pociťovat mírnou nervozitu z věcí budoucích, Shinki se klidně zahleděl někam do dálky. 
„Je tu opravdu nádherně," pronesl, „teď už fakt chápu, proč zrovna sem chodíš tak ráda."
Sarada jen souhlasně zamručela, protože slova jí došla. Absolutně netušila, co by měla povídat, aby to neznělo trapně. Jak je to vůbec možný, vždyť ještě před chvíli se cítila úplně v pohodě a teď najednou...
Shinki stočil svůj pohled na Saradu. „Vypadáš neklidně," konstatoval sametovým hlasem, „není ti něco?"
„Ne," usmála se falešně, „jen je mi trochu zima. Měla jsem si vzít něco teplejšího než tenhle svetřík."
„Půjčím ti mikinu," nabídl se ihned gentlemansky Shinki.
„Tak jo, díky."
A zatímco si ji ze sebe ochotně sundával, zachytila Sarada naproti nim koutkem oka něco známého. Něco jasně, zářivě žlutého. Zahleděla se tím směrem pozorněji a z plic jí zmizel všechen vzduch.
Měla pocit, jako by se jí do břicha zabodl nůž a ještě se několikrát pootočil. Cítila obrovský tlak na hrudi a v krku jí úplně vyschlo. Nemohla věřit tomu, co viděla. To snad není pravda, to nemůže být pravda!
To byl Boruto a ta naivní stydlivá blbka Sumire.
Chvíli se líbali a pak se od sebe odtáhli.
Snažila ten příšerný obraz ze všech sil vymazat ze své paměti, ale nešlo to.
Boruto zachytil její zoufalý pohled.
Já ti ukážu, ty blbečku! Taky dovedu být šťastná a zadaná! Uvidíš!
V Saradině mozku opět zaúřadoval chaos. Jakmile se k ní Shinki přiblížil se svou mikinou, vrhla se na něj a přisála se mu na rty.