Řekni mi... (Boruto & Sarada)✅

Kapitola pátá

Následující dny byly pro Saradu velice náročné. Při trénincích ztrácela koncentraci a dělala tak hloupé chyby, že si ji dokonce vzal stranou trenér a ptal se, jestli se něco nestalo, jestli třeba momentálně  neřeší nějaké problémy doma. Odpověděla mu, že má jen ve škole hodně úkolů a nestíhá je plnit. Navíc se pomalu, ale jistě blíží závěrečné zkoušky... Samozřejmě se ale polepší a opět bude jednička, žádný strach. Trenéra protentokrát lži uspokojily (Sarada nikdy předtím žádné problémy neměla) a už se dál na nic nevyptával.
Co se týká toho zatraceného dějepisného projektu, nemohlo být hůř. Zatímco všichni ostatní spolužáci se domlouvali na tématu a diskutovali o možnostech, Boruto Saradě nevěnoval sebemenší pozornost a projekt vůbec neřešil. A ona sama si netroufala mu cokoliv říct.
Pozorovala na sobě změnu, která se jí ani trochu nezamlouvala - přišlo jí, že je slabá, slabší než dřív. Jindy by Boruta setřela jako nic, ale teď to nedokázala. Jako kdyby jí sebral všechny trumfy, jako kdyby ji nějakým záhadným způsobem bral veškeré odhodlání. V jeho přítomnosti se cítila menší a menší a menší...
Měla vztek na něj, že jí tohle dělá, měla vztek na sebe, že se nechá tak snadno ovládat.
Pitomej Boruto, pitomá škola, pitomej Sarutobi, pitomý všechno...!!!
„Sarado, posloucháš mě vůbec?" ChoCho si všimla, že je její kamarádka zase mimo. Povzdechla si - ach jo, co se té holce honí hlavou tentokrát? Dívky zrovna scházely schodiště do přízemí, aby si koupily něco k snědku ve školním bufetu (pravdou bylo, že ChoCho už nemohla vydržet do oběda a měla v plánu si narychlo koupit alespoň brambůrky, a Sarada ji doprovázela).
„Ale to víš, že jo," usmála se Sarada unaveně (samozřejmě z ChoChoina monologu neslyšela absolutně nic) a na mladou Akimichi pohlédla. To však nebyl vůbec dobrý nápad.
Sarada najednou cítila, jak jí ze hrany schodu sjíždí noha. Chtěla se něčeho zachytit, ale už bylo pozdě. Z hrdla se jí vydral děsivý jekot. 
Než bys řekl švec, skutálela se dolů jako pytel brambor a těžce dopadla na dlážděnou podlahu, jen to zadunělo. 
„Sarado!" vyjekla ChoCho a zděšeně seběhla za ní. Několik studentů z nižších ročníků, kteří byli svědky celé nehody, jen překvapeně na dvojici dívek zíralo. Nikdo se ani nehnul.
„Jsi celá?" ChoCho se nejprve chtěla ujistit, že Saradě nikde neteče krev; naštěstí se zdálo, že v tomhle ohledu je v pořádku. „Doběhnu pro učitele!"
Saradě stékaly slzy bolesti po tvářích. „Asi mám zlomenou ruku," zasténala tiše. ChoCho se jen zamračila.

Saradiny nejhorší obavy se vyplnily - v nemocnici zjistili, že má zlomenou pravou vřetenní kost. Když to slyšela, málem se rozbrečela, ale nakonec svoji bezmoc dokázala ovládnout. Vedení školy zkontaktovalo její rodiče a ti do nemocnice ihned dorazili. Sasuke Uchiha sice pak musel zpátky do práce, ale Sakura se svojí dcerou zůstala a po všech možných vyšetřeních a ošetřeních s ní odjela domů autobusem. Sarada téměř celou cestu mlčela, jen se dívala na svoji bílou, zasádrovanou ruku, a Sakura ji k mluvení nenutila. 

-----------------------------------------------------------------------------------

Uplynuly pochmurné dva týdny. Sarada byla uvolněna z tělocviku i ze všech ostatních náročnějších sportovních aktivit. S volejbalem byl konec. Sice mohla mluvit o jakémsi štěstí v neštěstí, protože si nezlomila levačku, jíž psala, ale byla v tak mrzuté náladě, že jí to bylo vlastně úplně jedno. Navíc ji trochu rozčilovalo, jak soucitně se na ni ostatní spolužáci dívají. Ještě že alespoň ChoCho se k ní nechová jako k bezmocnému mrzákovi, co si sám neumí otevřít ani dveře; sice jí pomáhala, ale nijak to nepřeháněla, a za to jí Sarada byla nesmírně vděčná.
Jo a mimochodem - Boruto s ní pořád nemluvil, takže z celé třídy už byli asi jediní, kdo na dějepisném projektu ještě nezačal pracovat. A termín odevzdání se pomalu blížil.

„Jak se cítíš, zlato?" zeptala se Sakura Uchiha své dcery, když jednoho sobotního odpoledne nakoukla do jejího pokoje. Sarada zrovna seděla u stolu a prohlížela si nějaký časopis. Ohlédla se po hlase a vydolovala na tváři úsměv.
„Docela to jde," odpověděla, „už to ani tolik nebolí jako předtím."
„Nechceš něco přinést?"
„Ne, děkuju."
„Dobře. Kdyby něco, zavolej."
Saradin úsměv zmizel přesně v okamžiku, kdy její máma za sebou zavřela dveře. Byla příšerně naštvaná, ale nechtěla si vylévat zlost na svých rodičích, oni přece za nic nemůžou.
Možná si pustí nějakou melancholickou písničku, pobrečí si a polituje se...
Vydrželo jí to asi hodinu, pak se rozhodla dělat něco jiného. Ale co? Vyšla z pokoje a zamířila do kuchyně. Paní domu zrovna dusila na sporáku zeleninu.
„Mami? Půjdu na chvíli ven," oznámila Sarada, opřená o rám dveří.
„Sama?" podivila se Sakura a věnovala své dceři pohled plný otazníků. Nějak se jí to nezdálo; Sarada celé dny jen sedí ve svém pokoji jako hromádka neštěstí a teď zničehonic půjde sama na čerstvý vzduch?
„Jen na procházku, vyčistit si hlavu."
„Ale běhání nezkoušej! Víš, že ruka musí zůstat v klidu!"
„Já vím."
„Večeře bude hotová za hodinu."
„Fajn."

Když matce tvrdila, že si chce vyčistit hlavu, nijak si nevymýšlela. Skutečně chtěla přijít na jiné myšlenky. Problém byl však v tom, že jí procházka vůbec nepomohla, spíš naopak - cítila se hůř a hůř, a to navzdory nádhernému počasí, které všude kolem panovalo. Ačkoliv už se pomalu blížil podzim, příroda byla stále v letním módu. Vítr si vesele ševelil v korunách stromů a sluníčko pražilo ze všech sil; na Saradu však teplé sluneční paprsky nedosáhly, stále se totiž skrývala ve stínu. Nohy ji zavedly kam jinam než do konožského parku. Tudy pravidelně běhávala.
Ach jo.
Sarada vzdychla a pokračovala pomalým krokem po asfaltové stezce, jež se před ní vinula. Kolem ní prošlo několik pejskařů i maminek s kočárky. Všichni vypadali vesele a užívali si krásného počasí. Začala litovat, že nezůstala sedět doma na zadku.
Sarada došla ke břehu řeky. Voda poklidně ubíhala, nikam nespěchala. Posadila se do trávy a složila hlavu do dlaní. Připadala si, jako kdyby se proti ní spikl celý svět.
Nedaleko místa, kde Sarada seděla, se nacházelo fotbalové hřiště. Jeden z fotbalistů se zrovna vracel přes konožský park z tréninku. Když Saradu uviděl, zastavil se, jako by přemýšlel, zda má pokračovat v cestě dál, ale nakonec se rozhodl jít k ní blíž.
Možná ho přesvědčil fakt, že Sarada brečela.