Řekni mi... (Boruto & Sarada)✅

Kapitola dvanáctá

Po celý následující víkend se Sarada cítila příšerně. Jako kdyby z ní někdo vysál veškerou energii. Nic ji nebavilo, nic ji nerozveselilo, nic ji nepřivedlo na jiné myšlenky. Poprvé se trápila kvůli lásce a byla to strašná zkušenost.
Musela vypadat opravdu beznadějně, protože dokonce i její táta Sasuke si všiml, že je s ní něco v nepořádku. Začal ihned Saradu zpovídat, ale Sakura ho naštěstí včas zadržela - sdělila mu, že Sarada si teď prochází určitým obdobím, kterým si musí projít každá dospívající slečna... Paní domu moc dobře věděla, že po podrobnostech se její manžel pídit nebude a tahle odpověď mu bohatě postačí, jen když bude vědět, že jeho milovaná dcerka není v žádném nebezpečí.
Dokonce ani volejbal, ještě nedávno alfa a omega Saradina života, nepomohl. Spoluhráči z týmu dívku lákali, aby se přišla podívat na jejich sobotní zápas se sousedním městem, ale ona s díky odmítla. Nedala by to. Již dříve se jako divák zúčastnila dvou zápasů a dopadlo to katastrofálně. Těšila se, jak si užije tu úžasnou a jedinečnou atmosféru a přijde na jiné myšlenky.
No, měla radši zůstat doma; přepadla ji totiž tak příšerná lítost, že se ani nedokázala dívat na zdravé hráče na hřišti. Když se to stalo poprvé, přičítala to náhodě - prostě neměla svůj den. Když se ale situace opakovala i příští zápas, pochopila, že problém je trvalejšího rázu. Ale místo toho, aby s tím něco dělala, zavřela se do své ulity a odmítala vylézt. Radši se od volejbalu úplně odstřihla.
Ani nedělní rodinné setkání nedokázalo Saradu rozveselit. K Uchihovým přišli na návštěvu prarodiče z obou stran a dokonce i tátův bratr Itachi s manželkou Izumi a jejich malou rozkošnou dcerkou Sayuri (jejich starší synové, Saradini bratranci, už byli dospělí a chodili na univerzitu, proto se dnes dostavit nemohli). Sarada se snažila usmívat, být milá, ale stálo ji to všechny síly. Když se někdo z hostů zeptal, jestli jí není špatně, vymluvila se na únavu nebo bolest ruky, a ačkoliv měla všechny rodinné příslušníky moc ráda, ulevilo se jí, když navečer odešli.
Melancholická situace vygradovala v neděli večer, kolem desáté hodiny. Sarada poprosila svoji mámu (s velkou opatrností samozřejmě), jestli by v pondělí nemohla zůstat doma kvůli bolesti hlavy. Za jiných okolností by Sakura ani nebyla nijak přísně proti tomu, koneckonců by se jednalo jen o jeden den a až by se Sarada vyležela, všechno by v pohodě dohnala, jenže tady šlo o něco jiného. Sakura věděla, co způsobilo dceřin smutek.
„Když budeš před problémy jen utíkat, nic se tím nevyřeší," řekla sice laskavým tónem, ale nekompromisně, což v překladu znamenalo, že druhý den půjde její dcera normálně do školy. Sarada si jen povzdechla, přikývla na srozuměnou, popřála mámě dobrou noc a odešla zpátky do svého pokoje. Tam se zavrtala do peřiny a toužila se už neprobudit. Všechno by se tak rázem vyřešilo...
Usnula asi po dvaceti minutách se slzami na tváři.
-------------------------------------------------------------------------------
Jak se dalo předpokládat, už ranní vstávání do školy bylo pro Saradu utrpením. A představa, že bude muset ChoCho ještě povyprávět o tom pátečním fiasku (o víkendu to nedokázala), její utrpení ještě prohlubovala. Čím více se přibližovala ke školní budově a potkávala více spolužáků, tím silněji cítila, jak jí žaludek v břiše dělá kotrmelce. Měla strach a nebyla si jistá, zda vůbec zvládne strávit několik hodin v lavici a přitom ještě dávat pozor.
Navíc Boruta i Sumire bude mít přímo před očima...
Zavřela oči a zhluboka si povzdechla. V mozku se jí vynořila myšlenka na to, že by to dneska zapekla. Prostě by šla za školu.
„Héééj, Sarado!" To byla ChoCho. Její veselé volání donutilo Saradu otevřít oči a vyčarovat na tváři parodii úsměvu. No, teď už bylo za záškoláctví pozdě.
Mělas jít pryč už dřív, ty trubko blbá!
„Cho, ahoj," pozdravila kamarádku. Akimichi ji pevně objala, jako by se spolu neviděly věčnost, a pak jí jednu svoji silnou paži obtočila kolem ramen.
„Tak povídej," zazubila se, „nedočkavostí jenom hořím!"
„Ehhmm..." Kde vůbec začít? „Pojďme trochu stranou."
V bezpečném úkrytu pod rozložitým dubem, který rostl na školním pozemku, se Sarada pustila do vysvětlování a snažila se přitom potlačit svůj unavený tón.
„Cože?!!" zděsila se po chvíli ChoCho.
„Ne tak nahlas," prosila ji Sarada. Měla chuť na nějaký energeťák nebo podobný výplach mozku, co by jí pomohl na nějaký čas ocitnout se v alternativním vesmíru a nevnímat přítomnost.
„Ale to je vážně škoda, nemyslíš?"
„Hm, je, to máš pravdu."
„Přišlo mi, že se k sobě fakt skvěle hodíte!"
„Jó, to já taky, ale co se dá dělat. Nemůžeme se do toho přece nutit."
„To mě moc mrzí, zlato!"
„To nic, Cho, v pohodě."
Samozřejmě zase neřekla svojí kamarádce úplně všechno, samozřejmě zase vynechala interakci mezi ní a Borutem. Ale ten zbytek nikterak vybájený nebyl; poslechla Shinkiho radu a s vypětím všech sil vysvětlila, že se zkrátka dohodli na tom, že by to mezi nimi nefungovalo. Bylo jim spolu příjemně, ale scházelo tomu něco navíc, takový ten potřebný náboj... Cítili se prostě jen jako kamarádi. ChoCho přikyvovala, ale tvářila se přitom docela rozhozeně; patrně se těšila na nějakou bláznivou romanci, a ono nakonec nic.
Nastal čas vyrazit do třídy. ChoCho se cestou ještě vzpamatovávala z toho velkého zklamání, ale Saradě se docela ulevilo. Vysvětlování dopadlo nad očekávání dobře a Cho se ani moc nevyptávala, takže si Sarada nemusela moc věcí vymýšlet a různě je obkecávat. Na to by totiž opravdu už neměla sílu.
Když však zahlédla ve třídě Boruta, na jehož klíně se hověla blažená Sumire, průměrná nálada, tak těžce nabytá, ji okamžitě opustila. Jako kdyby jí nějaký dobrák vrazil pěstí do břicha. Ty dvě hrdličky spolu cukrovaly tak okatě, až se jí z toho zvedal žaludek.
Hořce litovala, že za tu školu vážně nešla.
„Dobrý den, třído!" zaburácel mezi lavicemi dobrosrdečný hlas senseie Sarutobiho. „Dnes si rozebereme vaše projekty!"
„Bože," zašeptala Sarada a schovala si tvář do dlaní.