Say it!

~2~

Koncert už skončil. Konečně. Já stále sedím na lavičce a čekám až si mě ségra najde. Když ani po 30 minutách nejde, zvednu se a jdu se po ni podívat.
Aha.
Payton se fotí s fanoušky a samozřejmě moje sestřička stojí ve frontě a skáče radostí. Bože jak já se za ni stydím. Dojdu až k ní a ona se na mě okamžitě otočí. „Bell, já se vyfotím s Paytonem, chápeš to?!" Zatřese se mnou krátce a potom mě hned pustí, protože se dostala na řadu. Ne nechápu. 
„Ahooj," pozdraví Steph (Stephany , mladší sestra) a obejme ji. Stephany se k němu úplně natiskne, až se divím, že ten kluk pořád dýchá. „O můj bože já tě úplně miluju, tvoje písničky jsou nejlepší!" Začne na něj řvát tyhle různý blbosti a já se musím zasmát. Payton z toho musí být už otrávený, říká mu to každá. „Bell, vyfotíš nás?" Podá mi Stephany mobil a já ho znuděně vezmu. Zapnu foťák a nasměruju mobil na ty dva. Přes fotoaparát si všimnu, jak na mě Payton zase divně kouká. O co mu sakra jde? Je divnej, říkám to pořád.
„Úsměv," řeknu když se do toho Payton pořád nemá. Nakonec se usměje takovým tím fake úsměvem, který používá přesně pro tyto momenty. Tomu tedy říkám profesionál.
„Děkuju moc!" Obejme ho ségra znova a potom konečně zmizíme.

„Nejlepší koncert v mém životě," rozplývá se  v autě Steph, když jsme na cestě k naší tetě.
Jsme tady u ní na celý 2 měsíce prázdnin. Nevadí nám to, je to skvělá ženská a rozumí nám.
„Nechápu, co na něm vidíš, vždyť je...divnej," vyplivnu to poslední slovo a celá se ošiju. „Není divnej! Je to ten nejroztomilejší kluk na planetě...ahh kéž by se mnou chodil."
„Bože Steph je ti 14 a jemu je...kolik že mu je?" Zeptám se, protože nemám absolutní tušení.
„18, Bell, je mu 18," protočí očima a já se zasměju. „Tak na to, že mu je 18 vypadá s těmi fousy tak na 25," chytnu záchvat smíchu.
„Přestaň! On si to oholí, jako vždy," začne ho bránit ale já se nepřestávám smát.
Po chvilce se přeci jen uklidním a už v klidu dojedeme k domu, kde bydlí teta. Stephany okamžitě vyskočí z auta a běží dovnitř, nejspíš, aby řekla tetě, jaký to bylo.
Já zůstanu ještě venku a z kabelky si vyndám krabičku cigaret. Moc nekouřím, jenom když mám na to chuť. Což je teď.
Popotáhnu do sebe ten kouř a hned se uvolním. Miluju ten pocit.
„Ahoj Isabel," osloví mě někdo a já se prudce otočím za klukem, co mě tak vyděsil. „Oh můj bože Liame, tohle už mi nedělej!" Zakřičím na mého souseda, který je stejně starý jak já a vlastně se známe už od narození. „Promiň, nechtěl jsem tě vylekat," usměje se na mě a dojde ke mně. „Co jsem ti říkal o těch cigaretách?"
„Že je nemáš rád a neměla bych je kouřit, ale já to dneska vážně potřebuju," vydechnu mu naschvál kouř do obličeje a usměju se. „Neprovokuj," dá mi menší pohlavek a já se zasměju. Je to jak můj brácha. Típnu cigaretu a Liam se spokojeně usměje: „tak se mi to líbí."
„Už musím jít, jsem unavená a těším se do postele," řeknu a Liam přikývne. „Jasný, chápu, tak dobrou noc," popřeje mi a odejde vedle do svého baráku. Já se otočím a zalezu zase do toho svého. Teta už spí, což asi muselo Steph hodně naštvat, když si s ní chtěla promluvit o tom koncertě. No má holt smůlu.
Dneska už na koupání kašlu, převlékla jsem se pouze do pyžama, ulehla do postele a šla spát. Dřív jak v jednu odpoledne nevstanu.