Say it!

~ 18 ~

„Neměli bychom ho probudit?"
„Nech ho, konečně je v klidu."
„Ohh nemáte někdo fixu? Chci mu namalovat knírek."
„Dylane!" Zařvou na něj kluci a já se leknutím probudím. Zmateně se na kluky podívám a chvilku přemítám, kde to vlastně jsem. Tohle není můj pokoj.
„Strašně smrdíš brácho," pronese Jaden a dojde k posteli u které ležím. Až když se podívám na Bell, která stále nehybně leží na posteli, dojde mi, co tady dělám. Včera jsem byl na sračky a usnul jsem tady.
„Co to máš?" Zeptám se Jadena, který napojuje na hadičku nějaký pytlík s hodně divnou tekutinou uvnitř.
„Jídlo pro Bell, musíme do ní nějak dostat živiny," vysvětlí a zavěsí pytlík.
„Oh fuj, fakt by ses měl jít vysprchovat," zacpe si nos Dylan, když k nim přijdu a udělá dávící reflex. Protočím nad ním očima, ale stejně se vydám do koupelny. Potřebuju studenou sprchu a to okamžitě.

Pohled Dylana

„Jak dlouho podle tebe potrvá, než se probudí," zeptám se Jadena, který stojí u postele Bell. Stoupnu si k posteli z druhé strany a podívám se na holku, která se stala mojí nejlepší kámoškou.
„Nevím. Ale jestli se do 48 hodin neprobudí, je konec," prohlásí Jaden a mně se sevře žaludek.
„Tohle se nesmí Payton dozvědět," ozve se konečně Jackson a my souhlasně přikývneme. Kdyby to zjistil, zbláznil by se, už takhle je mimo sebe.
No tak Bell, ty to zvládneš.

Pohled Bell

„Kino bylo skvělý, děkuju," usměju se na Liama, když dorazíme ke mým dveřím od baráku.
„Nemáš vůbec zač, měli bychom to někdy zopakovat."
„Samozřejmě," souhlasím s nadšením a pevně Liama obejmu. Mám ho hrozně moc ráda. Odtáhnu se od něj a popřeju mu dobrou noc. Vejdu do baráku, ve kterém panuje ticho a tma. Po špičkách dojdu do mého pokoje, kde se převléknu do pyžama a zalezu do postele. Vysprchuju se ráno, teď už na to nemám náladu.
Spokojeně zavřu oči a nechám se unést do říše snů. Tedy, to jsem si alespoň myslela.
„Jak dlouho podle tebe potrvá, než se probudí." Prudce otevřu oči a posadím se. Zase ten hlas, ale tentokrát je jiný. Sakra, co se to děje.
„Nevím, ale jestli se do 48 hodin neprobudí, je konec." Zase jinačí hlas. Panebože, kolik jich je. A kdo se má probudit? Tolik otázek, ale žádná odpověď.
„Tohle se Payton nesmí dozvědět."
Payton? Kdo je sakra Payton. A proč se to nesmí dozvědět. Kdo se má probudit? Bože odpovězte mi někdo.
„Payton, Payton..," opakuju si pro sebe to jméno a natáhnu se na noční stolek pro mobil. Projíždím kontakty, ale žádného Paytona tam nemám. Ten hlas na těch záchodech v kině věděl moje jméno, ale kdo to sakra byl. Ty hlasy znám, už jsem je slyšela. Ale nedokážu k nim zařadit tváře lidí, komu patří.
„Prosím, potřebuju odpovědi," zavolám do ticha, ale žádný hlasy se už neozvou. Musím na to přijít. Hádám, že dnes večer spát nejdu.

Pohled Paytona

Studená sprcha mě opravdu neprobrala tak, jak jsem doufal. Připadám si ještě víc jako tělo bez duše. Dost možná tak i vypadám a budu tak vypadat do té doby, dokud se Bell neprobudí. Bože tak moc mi chybí její hlas. Její úsměv, vidět ty oči plné života.
Nikdy jsem si nemyslel, že mi bude na někom tak moc záležet. Měla to být jenom hračka na šukání, která se do mě zamiluje a já ji pak odkopnu. Asi jsem vybral špatnou holku. Nebo naopak tu správnou, nevím, to se nedozvím.
Větší starost mi však dělá Johny. Ano, je mrtvý, ale jeho lidi po nás půjdou. Musíme se okamžitě přestěhovat, ale Bellino tělo se nesmí hnout. Jakmile ji odpojíme od přístroje, nadobro ji ztratíme.
„Ah, Bože prosím, udělej něco," zamumlám si pro sebe a složím hlavu do dlaní.
„Prosím, zachraň mi ji. Přiveď mi ji zpět," to je poprvé, co se modlím k Bohu. Až tak hluboko jsem klesl. Kvůli jedné holce. Kvůli lásce. Kvůli mojí Bell. Ta holka mi fakt změnila život.
Z mých myšlenek mě vyruší klepání na dveře. Ať je to kdokoliv, dám mu svolení vejít a ve dveřích se objeví Dylan.
„Co se děje," zeptám se okamžitě a nechodím kolem horké kaše. Žádné špatně zprávy mi už nic neudělají.
„Ehm, Jaden nechce abys to věděl, protože si myslí, že by jsi se zbláznil, ale.... nebo víš co, ne to je jedno," chystá se zavřít dveře, ale já na něj zařvu. „Už jsi to nakousl, tak to dořekni!"
„Jaden říká, že pokud se do 48 hodin neprobudí, je po všem," vychrlí ze sebe rychle, takže mi chvilku trvá to zpracovat. Jakmile si to však uvědomím, mým tělem projede čistá hrůza. Jak jako po všem?
„Počkej, jak to myslíš, prostě počkáme, až se probudí, kam ten spěch?"
„3 dny je určený čas, kdy by se měli lidi se zraněním jako Bell probudit. Kdybychom ji nadále měli napojenou na přístroje, jenom bychom prý oddalovali nevyhnutelné. Takhle nějak to Jaden řekl," vysvětlí mi Dylan a soucitně se na mě podívá. Je mi jasný, že to je líto i jemu a ostatním, ale mně to přestalo myslet. Okamžitě jsem se rozeběhl za Jadenem a Dylana jsem odstrčil stranou, když se mě snažil zastavit.

„Nesahej na ni!" Zařvu na Jadena, který zrovna Bell píchal nějakou injekci do ruky. Jaden se na mě nechápavě podívá a injekci vytáhne. Tekutina v ní už ale nebyla. „Co jsi jí to dal?!"
„Jenom vitamíny, aby se rychle zotavila," vysvětlí v klidu, mě to však neuklidní.
„Proč ji chceš odpojit?!" Zařvu na něj znova a přistoupím blíže k němu. Je sice o trochu vyšší, než já, ale ránu mám větší.
„Myslím, že ti to Dylan vysvětlil dostatečně," podívá se za mě vyčítavě na Dylana a ten nevinně pokrčí rameny. Jsem rád, že mi to řekl, protože tohle nedovolím.
„Třeba jí to prostě může trvat o něco déle! To nemůžeš vědět!"
„Věř mi Paytone, vím," rozčílí mě Jaden ještě víc a já můj vztek už neudržím. Zatnu ruce v pěst a jedna přistane Jadenovi na ksichtě, který se svalí dolů. Sehnu se k němu dolů a zpříma se mu podívám do očí. „Bell odpojíš jedině přes mou mrtvolu," zavrčím mu do ksichtu a následně opustím místnost.