Say it!

~ 11 ~

Od toho incidentu s Jafarim uběhly 3 dny a dneska večer se koná ten ples nebo bál nebo co to sakra je. Tu noc co se to stalo zůstal celou dobu Payton se mnou. Ráno jsem ho však už neviděla a to platí do dneška. Celý 3 dny o něm nic nevím a když se zeptám kluků kde je, vždycky odpoví „Jel něco zařídit." Na tu jejich lež jim už neskáču.
„ISABELLO KOUKEJ OKAMŽITĚ VSTÁVAT NEBO TĚ PROHODÍM OKNEM!" Vlítne do pokoje Dylan a začne hulákat jak na lesy. Jenom se v posteli přetočím na druhou stranu a ignoruju ho. „Víš ty vůbec kolik je hodin?" Ozve se zase a já si povzdechnu „Třeba 6 hodin ráno?"
„Ne, je 12 hodin odpoledne, tak koukej vstávat," řekne rozčíleně a hodí po mě polštář, který ležel vedle mě. „Ještě 5 minut," zamumlám jenom a spím dál. „Ty jedna... ah fajn, PAYTONE!" Zakřičí najednou a já jsem hned na nohou. „Payton? Kde je Payton? Je tady?!" Začnu na něj sypat otázky a on se jenom debilně usmívá. „Ne není, ale jsem rád že jsi konečně vstala," zasměje se. Ten jeden blonďatej žabák.
„Oh," řekne pouze Dylan když spatří můj ultra nasraný obličej a vyběhne z pokoje jak namydlená střela. Rozeběhnu se za ním a křičím na něj všechny sprostý nadávky, co mě zrovna napadají.
Doběhne do kuchyně, kde se schová za Jacksona, který kuchtí... eh, ani vlastně nevím co to je.
„No dobré odpoledne," ozve se za mnou Jaden a já se na něj nasraně otočím. „Koukám, že nejsi moc ranní ptáče, co?" Zasměje se a kluci s ním. Otočím se zpátky na Dylana a ukážu na něj prostředníček. Poté se na patě otočím a odejdu zpátky do mého pokoje, kde si udělám hygienu a převléknu se.
Celou dobu myslím na Paytona. Kde může být. Celkem mě mrzí, že tady není. Zrovna jeho přítomnost teď momentálně nejvíc potřebuju.
Povzdechnu si a svalím se zpátky do postele. Do večera, kdy se koná ten ples, nemám co na práci. Proto si vezmu mojí rozečtenou knížku, kterou jsem našla u Paytona ve skříni a pustím se do čtení. Je to román, což mě překvapuje, že tady má.

•••
Celá ubulená ležím na posteli a dokončuju knížku. Tohle že je román? Vždyť se kvůli té holce zabil.
„Bell! Už mě nebaví tě pořád tahat z postele!" Vlítne do pokoje zase Dylan a když mě uvidí, že tam sedím celá rudá trochu se zasekne. Potom si všimne knížky, kterou držím v ruce a rozesměje se.
„Co je na tom tak vtipný?" Zeptám se ho ubrečeným hlasem.
„Ani nevím, možná to že jsem takhle jednou načapal i Paytona, jak tady brečí, přesně nad stejnou knížkou!" Rozesměje se znova a svalí se na zem. Payton že brečel nad románem? Tak to je moc. Trochu se taky zasměju a odložím knížku.
„No každopádně, přišel jsem ti říct, ať se začneš připravovat, tak za hodinu začíná ten ples," řekne a hned jak to dořekne opustí pokoj.
Já na nic nečekám, vyhrabu se z postele a hned jak si stoupnu na nohy si něco uvědomím. Jak se mám sakra namalovat? Nějak elegantně, nebo jemně nebo jak sakra?
Než jsem stačila cokoliv jiného udělat, do pokoje s klepáním vešla starší paní. Od pohledu milá.
„Zdravím, já jsem Veronica, pan Payton mě posílá abych vás připravila na ples," řekne s úsměvem a já zamrznu na místě.
„Payton je tady?" Zeptám se nadějně.
„Ne, volal mi," odpoví klidně a zavře za sebou dveře. S povzdechnutím se zhroutím do křesla za mnou a zakloním hlavu.
„Tak šup, ať to máme v čas hotové," povzbudí mě Veronica a zvedne mě z křesla.

•••

„Vypadáte... dokonale," vydechne s úžasem Veronica, když se obě dvě díváme na mě do zrcadla. Má pravdu. Vypadám překrásně. K černým šatům mi udělala lehký kouřový stíny, tenčí linky, řasy a nanesla mi rudou rtěnku. Vypadala jsem fakt dokonale.
„Lidé na vás budou zírat s otevřenou pusou," usmála se na mě a začala sklízet malování.
„Už mě nebaví sem pořád pro tebe chodit!" Vlítne do pokoje Dylan a když mě uvidí, ztratí slova.
„Wow," řekne pouze po chvilce a já se musím zasmát.
„Taky ti to sluší," pochválím ho. A říkám pravdu. To sako mu slušelo.
„Díky, ale musíme už jít a díky Veronico!" Houkne na Veronicu, mě čapne za ruku a táhne mě pryč z pokoje.

Zastavíme se nad schodama, které vedou do velkého sálu, kde už jsou lidi. Začínala se mě zmocňovat nervozita.
„Okej, teď sejdeš po těhlech schodech dolů ano?" Oznámí mi Dylan a já na něj vystrašeně kouknu. „J-jako sama?" Zakoktám.
„Ano sama, neboj, dole na tebe někdo čeká," mrkne na mě a následně zase někam rychle zmizí. No já asi umřu.
Tak jo Bell, jenom klid, to nějak zvládneš. Hlavně se zkus na těch podpatkách nezabít, bože prosím.
Pomalu jsem začala scházet schody dolů. Nervozita stoupala ještě víc. Někteří se na mě otočily a to mě dostalo do ještě větších rozpaků. Podívám se dolů a uvidím, jak u schodů stojí kluk. Kluk, kterého jsem několik dní postrádala. Stál tam Payton v krásném černém obleku a s novým účesem, který mu sakra slušel.
A povím vám pravdu. Rok, abych se do něj zamilovala nebude potřeba.