Say it!

~5~

Tma. To bylo to jediný co jsem vnímala. Cítila jsem, že jsem přivázaná. Myslím že k židli. Nemohla jsem se hnout. Na hlavě jsem měla pořád ten pytel. Místnost, ve které jsem se nacházela byla chladná a vlhká. Šlo to poznat ze vzduchu. Byla mi zima a měla jsem strach.
„Halo!" Zakřičím z plných plic a zhluboka dýchám. „Pomozte mi někdo, prosím!" byla jsem zoufalá. Začali mi téct slzy. Strašně jsem se bála, co se mnou bude.

Najednou se otevřely dveře. Podle zvuku to asu byli kovové dveře. „Halo?" Řeknu do prázdna a najednou mi z hlavy zmizí pytel. Zamrkám očima a chvilku trvá, než si zvyknu na světlo. No světlo. Spíše šero. Podívám se kolem sebe. Jsem v nějakém sklepě bez oken. „Zdravím," ozve se nade mnou, a já se podívám na člověka, který se mnou sdílí toto nádherné místo. Vykulím oči, když to spatřím. Byl to kluk. Hádám tak ve stejném věku jako já, možná o rok starší. Měl blonďatý vlasy, výrazný lícní kosti, a byl potetovaný. Na pár místech měl i percing. „Kdo jsi?" Zakoktám a ten kluk se na mě mile usměje. „Jsem Jaden, maličká," představí se a já ho ihned zabombarduju otázkama „Kde to sakra jsem, co se mnou chcete dělat, proč jste to udělali, proč-" „Šššš, no tak, na odpovídání na otázky tu je někdo jiný."
„Co se mnou bude?" Kuňknu a on se na mě znova usměje. „To nevím, ale věř mi , že pokud ho budeš poslouchat, tak ti neublíží."
Poslouchat?
„Poslouchat koho?"

****

Zase mám na hlavě ten pytel. Že je to pořád baví. Dobrá zpráva je, že už nejsem přivázaná na té divné židli ve sklepě. Jaden mě drží za svázané ruce a někam mě vede. Vidím úplný prd, takže jsem si už 2x ukopla palec o nějaký nábytek. „Bacha schod," oznámí mi Jaden zrovna ve chvíli kdy o něj zavadím a hodím hubu na schody. „To jsi nemohl říct dřív?!" Vyprsknu na něj a ten parchant se zasměje. „Jadene!" Křikne na něj někdo a já se zvednu ze schodů. „Co mi to s ní děláš", jde po schodech dolů. „Já nic, ona neumí chodit po schodech."
„Varoval jsi mě těsně před tím!" Obhájím se a ten další kluk se zasměje. „Já už si ji převezmu, diky," promluví zase ten hlas, který mi je celkem povědomí. Jaden mě pustí a následně někam odchází. Já tam stojím na jednom schodu a koukám před sebe. Stejně vidím úplný hovno tak proč to dělám. „Ahoj, Bello," promluví ten hlas a pohladí mi ruku. Mým tělem projede elektřina. „Jak to, že znáš mé jméno?" řeknu udiveně a on se zasměje. „Já vím o tobě všechno," zašeptá mi přes pytel do ucha a já udělám jeden krok dozadu. Ale já blbá zapomenu, že tam je schod a už čekám na tvrdý náraz. Ale nějaký silné paže mě chytí. „Opatrně princezno," zasměje se ten kluk a vezme si mě do náruče...jako princeznu. Vydá se po schodech nahoru a já se divím, že mě unese. Dojdeme nejspíš do nějaké místnosti a ten neznámí kluk mě položí na něco měkkého, nejspíš postel. Aha, takže jsme v ložnici.
„Co po mě chceš?" Zeptám se ho a on si sedne vedle mě, cítím jak se ta postel prohla. „Chci, aby jsi byla moje," řekne jednoduše a já se zasměju. „Moc si věříš, myslíš že bych byla s někým, kdo mě unesl?" Zasměju se a on mě silně plácne do stehna. Syknu bolestí, protože to vážně bolelo. „Tak poslyš princezno, mě nezajímá, jestli to chceš nebo nechceš, tak či tak jsi jenom moje a přísahám ti, že se do mě zamiluješ." Řekne rozhodně a já nasucho polknu. Já ten hlas sakra znám. „Jak se do tebe mám zamilovat, když ani nevidím tvůj podělaný ksicht!" Vyprsknu na něj a on se uchechtne. Následně ucítím, jak uchopil pytel a pomalu mi ho začal sundavat. Tady už bylo více světla, tudíž mě celkem zaboleli oči, když jsem je otevřela a musela jsem si dlouho zvykat na světlo. „Vítej v novém domě, Bello."

„Paytone?!"