Say it!

~ 17 ~

„Rychle musíme zmizet, než sem přijede policie, tu střelbu musel určitě někdo slyšet," ozve se po chvilce Dylan a já kývnu. S Bell v náruči se zvednu ze země a všimnu si obří kaluže krve pode mnou. Co to sakra. Prohlédnu si Bell od hlavy až k patě a uvidím to. Bodná rána na pravém boku.
„Doprdele!" Zakřičím z plných plic a vydám se ze skladu pryč. Kluci jdou okamžitě za mnou a nechápou moje rozrušení.
„Jadene, musíme okamžitě domů, má bodnou ránu na boku, za chvilku vykrvácí!" Zakřičím na něj zoufale a Jaden okamžitě otevře dveře od auta.
„Dělej, nastup," nenechám se pobízet dvakrát a s Bell v náručí sednu do auta na zadní sedadla. Kluci si taky sednou a Jaden plnou rychlostí vyrazí k nám k baráku.
„No tak Bell, vydrž mi zlato," šeptám ji do vlasů a dávám ji jemný pusy na čelo. Nezemře mi v náručí. To nedovolím.

•••
Pochoduju před dveřmi, za kterými leží Bell na pokraji života a Jaden se tam o ni stará.
„Klid brácho, Jaden ví, co dělá," promluví na mě Dylan, ale já ho vůbec neposlouchám. Myšlenkami jsem u Bell. Musí to přežít, prostě musí. Nedovolil bych aby umřela a v životě bych si neodpustil, kdyby ano.
„Na, na nervy," přijde ke mně Jackson a podá mi panáka vodky. Vděčně ho přijmu a obsah vyklopím do sebe. Hořká chuť mi projede tělem, a já se trochu uklidním. Jakmile ale Jaden vyjde ze dveří s rukama od krve, nervozita a strach se vrátí.
„Jak je na tom," zeptám se okamžitě a Jaden sklopí zrak. Ne.
„Kurva Jadene, mluv, prosím!" Vykřiknu zoufale a Jaden se mi podívá do očí.
„Ránu jsem ji vyčistil a obvázal. Ztratila ale hodně krve.. je teď na ni jestli se probudí a vrátí se k nám, nebo nás opustí. Je mi to líto Paytone, vážně," poplácá mě po rameni a odejde si do kuchyně nalít panáka. Dylan ho následuje. Já tam strnule stojím na místě a koukám před sebe. Jaden nechal otevřený dveře a já mám pohled na postel, kde leží Bell a je bledá jak stěna. Kdybych neviděl zvedající se peřinu od toho, jak dýchá, myslel bych si, že je mrtvá. Otočím se na patě a rychlostí blesku opustím barák. Musím si pročistit hlavu.

Pohled Bell

Probudí mě paprsky slunce, které dopadají na mojí ospalou tvář. Přetočím se na druhou stranu postele. Pomalu otevřu oči a musím si zvyknout na to světlo. Posadím a protáhnu si paže. To byl sakra divný sen. Pomyslím si a vstanu z postele. Dojdu do mé koupelny, kde si udělám hygienu a osprchuju se, protože jsem to včera po tom koncertě nestihla.
Jakmile to mám hotové, tak se obléknu do tepláků a tílka. Otevřu dveře od mého pokoje a vydám se dolů do kuchyně, odkud vychází nádherná vůně lívanců. Specialita mojí tety.
„Dobré ráno," pozdravím tetu a ona se na mě usměje.
„Jaký byl včera koncert?" Zeptá se a obrátí na pánvičce lívanec.
„Eh ani se neptej, Steph byla úplně unešená z toho... ahh jak že se jmenoval?" Zarazím se a snažím se vzpomenout na jméno toho zpěváka, ale jako by se mi to vypařilo z hlavy.
„Mm to voní!" Přiběhne do kuchyně Steph a začne si na talíř nandavat už hotový lívance.
„Jaký byl koncert?" Zeptá se teta Steph na stejnou otázku jako mě, ale narozdíl ode mě se Steph rozzáří.
„Bylo to skvělý! On je skvělý!" Začne skákat po kuchyni s talířem v ruce, až ji pár lívanců spadne na zem.
„Poslyš, Steph, jak se jmenuje ten zpěvák?" Zeptám se ségry, ale než mi stačí odpovědět, zazvoní zvonek. Jako na zavolanou. Vydám se ke dveřím a otevřu je. Za nimi se objeví blonďák se zářivě modrýma očima.
„Liame, potřebuješ něco?" Zeptám se s úsměvem a on se nervózně podrbe na hlavě. „Víš, napadlo mě, jestli bys dneska nechtěla zajít do kina."
Musím se zasmát nad tou jeho nervozitou. Je hrozně roztomilý. „Samozřejmě, v kolik?"
„Kolem šestý?" Navrhne a já s radostí přikývnu. Zavřu dveře a vrátím se do kuchyně, abych zjistila jméno toho zpěváka, ale Steph tady už není.

18:00
V šest mě Liam vyzvedl a jeli jsme společně do centra do kina. Jdeme prý na nějaký horor, což je dobře, miluju horory.
U pokladny koupíme lístky a jeden velký společný popcorn.
„Dojdu si ještě na záchod, počkáš?"
„Jasný," usměje se na mě a já se vydám na záchody.
Vyjdu z kabinky a jdu si umýt ruce.
„Bell prosím, probuď se."
Polekaně sebou trhnu a začnu se rozhlížet kolem sebe. Nikdo tady není. Kdo to mluví.
„Nemůžu tě ztratit."
„Kdo jsi!" Zařvu, ale žádná odpověď. Tohle je divný. Ten hlas mi je však hrozně povědomí, tu osobu znám, ale za živa se nemůžu vzpomenout na jméno. Propláchnu si obličej vodou a zatřepu hlavou. Určitě se mi to jenom zdálo.
Opustím záchody a dojdu za Liamem, který na mě čeká před sálem. Po zbytek večera se ten hlas už nevrátí.

Pohled Paytona

Je něco kolem půlnoci, když se opilí vrátím zpátky domů. Je tady tma a ticho, tudíž usoudím, že kluci už spí. Dobelhám se ke dveřím, za kterými leži Bell a snažím se být potichu. Samozřejmě, že to nevyjde a já schodim vázu.
„Sakra," zakleju pro sebe a dojdu ke dveřím. Zdá se, že to kluky neprobudilo, tak otevřu dveře a naskytne se mi pohled na Bell.
Dojdu k její posteli a sednu si na židli vedle. Kouknu se na její klidný obličej a musím se pousmát. Vypadá jako kdyby klidně spala. Bohužel vím, že to není pravda, kvůli té nezdravě bledé tváři. I tak je ale nádherná.
„Bell prosím, probuď se," chytnu ji za ruku a do očí se mi nahrnou slzy. Myslel jsem, že mě opilost zbaví té bolesti, ale je to ještě horší.
„Nemůžu tě ztratit," propletu si s ní prsty a položím si hlavu na její postel. Vrať se mi. Opilost mě dožene a já zavítám do říše snů, kde je Bell vzhůru a šťastná.