Say it!

~ 19 ~

Bell

Prohledávám veškeré sociální sítě, ale žádný kluk jménem Payton jsem nenašla. Nedává mi to smysl, ty hlasy, co se ozývají znám, tak proč si nemůžu vzpomenout na tváře. Navíc, kdo se má sakra probudit, koho se to tak moc snaží zachránit a co s tím mám já co společného. Frustrovaně odložím mobil vedle mě na postel a svalím se do peřin. Co se to sakra děje. Najednou jako by mě udeřil blesk a já se okamžitě vymrštím z postele.
„Steph!" Zakřičím na celý barák a doslova vtrhnu k ní do pokoje, kde ji najdu na posteli s knížkou v ruce.
„Co řveš?" Zamračí se na mě a já k ní v rychlosti dojdu.
„Steph, potřebuju tvůj mobil, okamžitě!" Vychrlím na ni a sestra se zamračí ještě víc. „Proč?" Podezíravě se na mě podívá ale i tak mi dá svůj mobil.
„Díky," zamumlám a otevřu její galerii fotek, kde najdu videa z koncertu. Bingo! Pustím si nějaký video a zadívám se na toho kluka na podiu. Něco je ale špatně. Nevidím jeho obličej, jakoby ho měl rozmazaný.
„Stephani, proč má rozmazaný obličej?" Podám ji mobil a ona se podívá na video. Nechápavě se na mě podívá a povytáhne obočí. „Co to povídáš, vždyť jde úplně krásně vidět. Je ti něco?" Podívá se na mě s obavami a mě polije horko. „Ty ho vidíš?"
„Jo?"  Nechápe co je to za otázku.
„Steph, mohla bys mi nakreslit jeho portrét?" Podívám se na ní s prosbou v očích. Vždycky uměla hezky kreslit a teď se mi to hodí.
„Um, dobře," zvedne se z postele a odebere se ke stolu, kde vezme do ruky svůj skicák a začne tam něco čmárat.

Pohled Paytona

Dneska je den D. Dneska je poslední den, kdy má Bell šanci se probudit. Sedím u její postele už od rána a držím ji za ruku. Skoro každých deset minut sem chodí kluci a snaží se mě přimět dělat něco jiného, ale vždycky je pošlu do prdele. Nehnu se od ní ani na krok, už nikdy. Očima hypnotizuju její obličej, jestli náhodou nezaregistruju nějaký náznak toho, že by se mohla probudit, ale nic se neděje. Její tvář je až mrtvolně klidná a to mě hrozně děsí. Známka toho, že žije je pomalu zvedající se pravidelně hrudník, který mi dává důkaz, že je stále mezi námi. A tak to taky zůstane. Musí.

„Brácho, Jaden udělal něco k jídlu, pojď se najíst," nakoukne do pokoje Dylan a soucitně se na mě podívá.
„Nemám hlad," odpovím prostě s pohledem stále upřeným na Bell.
„Mě to nezajímá, jestli nic nesníš, tak to s tebou klepne dřív, než se Bell probudí," zavrčí ke mně už rozčíleně a stoupne si vedle mě. Položí mi ruku na rameno a já se pod tím dotekem ošiju.
„Všem nám na ní záleží, Paytone. A všichni chceme, aby se probudila, ale tím, že tady budeš sedět a nic nejíst jí fakt nepomůžeš. Ani sobě, takže zvedni tu prdel a pojď sníst tu břečku, co Jaden uvařil," promluví mi do duše a stiskne mi rameno na důkaz toho, že to myslí smrtelně vážně. Když se chystám k tomu, abych protestoval, můj žaludek se ozve za mě a Dylan se uchechtne. „Vidíš, i tvůj žaludek tě přemlouvá, tak dělej," pronese a odejde z pokoje. „Nesnáším tě," pronesu ke svému žaludku a pomalu se zvednu ze židle, ze které mě neskutečně bolí prdel.
„Hned jsem zpátky," dám Bell pusu na čelo a i když z celého srdce nechci, tak jí nechám v pokoji samotnou a odejdu do kuchyně za klukama, kteří se už za stolem ládují.. špagetama.
„Nekecej, ty žiješ?" Usměje se na mě Jaden, když si sedám za stůl k nim a vezmu do ruky talíř s jídlem, který tam byl připravený.
„Bohužel jo," zamumlám si pro sebe a dám si do pusy první sousto. Upřímně jsem jedl už i lepší špagety, ale na to, že je vařil Jaden jsou dobrý.
„Po jídle by sis měl jít lehnout. Vypadáš jak chodící mrtvola," neodpustí Jaden poznámku na můj vzhled a ve mě se začne vařit krev.
„Kolikrát mám opakovat, že si půjdu lehnout, až se Bell probudí?"
„A co když se neprobudí? To potom nebudeš spát do konce svého života?" A dost.
Silou bouchnu pěsti do stolu, rychle vstanu a dvěma kroky přijdu k Jadenovi, kterému jednu vrazím. Je mi jedno, jestli to myslel se mnou dobře, momentálně nesnesu jakékoliv poznámky ohledně Belliina stavu.
Jeden se svalí na zem a chytne se za tvář, kam jsem mu dal dost slušnou ránu.
„Hej hej, dost!" Přiběhne ke mně Dylan a odtáhne mě dál od zvedajícího se Jadena. Neměl jsem v plánu mi zasadit další ránu, ale kluci mě i tak raději zadrželi.
„Ještě jednou prones takovou píčovinu o tom, že se neprobudí a ty se taky jednoho rána neprobudíš!" Výhružně se na něj podívám a usednu zpátky ke stolu, chuť k jídlu mě však přešla.
Jaden se chystal k určitě k nějaké kousavé poznámce, ale přeruší ho pípání stroje z pokoje, kde leží Bell a to značí jediné.
Zástava srdce.
„Kurva!" Zakleje Jaden a okamžitě se rozeběhne do pokoje se mnou a s kluky v patách. Doslova rozrazí dveře a hned začne provádět masáž srdce.
Tohle se neděje.
„Připravte defibrilátory!" Rozkáže a Dylan je okamžitě začne nabíjet. Já tam pouze stojím šokem a strachem přikovaný k zemi a pouze hledím na bezvládné tělo mojí Bell.
„Uhni!" Zařve na Jadena Dylan a pustí do Bell šok, jakmile Jaden uhne rukama. Při pohledu na to, jak se Bellina hruď zvedne pod výbojem přístroje se mi udělá špatně. Tuhle noční můru z hlavy nikdy nedostanu.
„Nabij to na víc!" Jaden začne opět dělat masáž srdce a po chvilce opět přijde Dylan a pustí do Bell další proud.
Nic.
Čekám, že se k Bell opět Jaden sehne a začne ji oživovat, ale to se nestane. Stojí o kus dál a udýchaně na bezvládné tělo hledí.
„Co to děláš? Dělej pokračuj!" Vykřiknu zděšeně a konečně se pohnu z místa.
„Paytone-"
„Ne! Opovaž se!" Odstrčím ho stranou a začnu dělat masáž srdce sám.
Nezemře mi tady. Nesmí.
„Paytone, je konec," ozve se poprvé za tu dobu Josh, ale já ho neberu na vědomí.
„Není konec!" Jedno zatlačení. „Není!" Druhý zatlačení. „Nesmí!" Třetí zatlačení. „Kurvaa!" Rozkřiknu se na celý pokoj a z očí mi začnou téct slzy. Propuknu v nekontrolovatelný pláč a sesunu se na židli vedle lůžka, kde leží teď již mrtvá Bell.
„Doprdele," zanadává Dylan a promne si obličej. Josh stojí šokem o kus dál a Jaden, který stojí vedle mě mi položí dlaň na třesoucí se rameno.
„Prosím, ne," vyslovím mezi vzlyky a znovu se postavím a začnu dělat masáž. Vím, že už je pozdě, ale dodává mi to naději, že přeci jen dokážu to podělaný srdce znovu nahodit.
Pípání přístroje najednou utichne a já se s nadějí podívám na přístroj, že tam uvidím znovu pravidelný bití srdce, ale uvidím pouze černou obrazovku, vedle které stojí Dylan a v ruce drží kabel, který vypojil ze zásuvky.
Je konec.