Princess of mafia

-2-

Stála jsem s Gwenny před dveřmi do sálu. Náš táta nás chtěl slavnostně uvítat, aby se všechny oči zaměřili jen na nás. Občas se táta rád chlubil tím, jak má nádherné dcery. "Všichni víme, proč jsme se tady sešli," tátův projev zrovna začal a já se cítila čím dál tím nervoznější. "Moje dcera Mia bude za pár měsíců plnoletá, takže je čas na to, aby se zasnoubila. A nemohl bych si pro ní přát nikoho lepšího než je Nicolas. Přivítejte mé nádherné dcery. Miu a Gwendolyn." Dveře se otevřeli a já ruku v ruce vyšla s Gwenny na schodiště.

Hudba ztichla a všechny oči mířili přímo na nás. Snažila jsem se v tom davu najít někoho, kdo by vypadal jako Nicolas. Ale žádného mladého muže jsem tu neviděla. Začala jsem doufat, že Nicolasovi není padesát. Došli jsme k tátovi a obě ho políbili na jednu tvář. Potom jsme se postavili po jeho boku.

Najednou se u nás objevil muž. Mohl být stejně starý jako táta. Bože ať tohle není Nicolas. "Ty to musíš být Mia." Promluvil přímo ke mně. Byla jsem překvapená, že si mě nespletl s Gwenny. "Tvůj otec mi prozradil, že vaše oči jsou rozdílné." Vysvětlil, když si všiml mého pohledu. "Já jsem Mathias, Nicolasův otec." 

Gwenny se vedle mě pobaveně zasmála, jelikož věděla, co jsem si myslela a jak se mi ulevilo. "S Mathiasem nás napadlo, že byste s Nicolasem možná chtěli prvně chvíli pro sebe." Ozval se táta. 

"Dobře," přikývla jsem. Táta mi nabídl rámě a já ho přijala. Podívala jsem se na Gwenny, která se na mě povzbudivě usmála. Potom jsme jí tam nechali stát s Mathiasem s kterým se začala o něčem bavit. 

"Všechno v pořádku?" Zeptal se táta.

"Ano," přikývla jsem. Vraceli jsme se na chodbu a zamířili do druhého patra. "Tati?" Zastavila jsem se a tím jsem pozastavila i tátu.

"Ano?" Táta mi věnoval jeden ze svých milých úsměvů. Jeden z těch úsměvů, které mi věnoval, když jsem v noci mývala noční můry. 

"Je v pořádku, že se bojím?" Zeptala jsem se. Táta chvíli vypadal překvapen mojí otázkou, ale nakonec se rozesmál. Zamračila jsem se.

"Samozřejmě," přikývl nakonec a pohladil mě po tváři. "Je v pořádku mít strach. Přiznávám, že ode mě není fér tě nutit do něčeho takového. Ale věř, že je to nejlepší možnost pro naši rodinu. Víš jak náš život může být nebezpečný." 

"Vím," zašeptala jsem. "Slib mi, že pořád budu tvoje malá holčička. I když budu zasnoubená nebo vdaná." 

"Mio, vždycky budeš moje malá holčička. Ty i Gwenny. Na tom se nic nezmění." Vtáhl si mě do objetí a já omotala ruce kolem jeho pasu. "Obě vás moc miluji. Jste pro mě vším. Ale teď bychom měli jít. Nicolas na nás čeká." 

"Dobře," přikývla jsem. Došli jsme nahoru a zastavili se před dveřmi do knihovny. "Můžu ho když tak zabít?" Nadzvedla jsem jedno obočí. Táta se rozesmál.

"To je moje holka," potom mi vtiskl pusu na čelo. "Uvidíme se za chvíli. Prosím.. nezabíjej ho. Měli bychom velký problém." Potichu jsem se zasmála a odtáhla se od táty. Sledovala jsem jak mizí na schodišti. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře. V místnosti vyřazovalo jediné světlo z krbu. Opatrně jsem vstoupila dovnitř a rozhlédla se. Prvně jsem si ho nevšimla, ale když si moje oči zvykli na tmu, spatřila jsem obrys postavy, který stál u okna a díval se ven.  Odkašlala jsem si. Postava sebou cukla a překvapeně se otočila. 

"Ty musíš být Mia." Jeho hlas byl chraplavý a hluboký. Ale něco na tom hlase mě uklidňovalo. 

"A ty Nicolas." Najednou se místnost rozzářila světlem. A můj pohled padl na kluka u okna v padnoucím a drahém obleku. Jeho vlasy byly tmavé, jeho pleť olivová a už z dálky jsem rozpoznala, že jeho oči jsou modré jako oceán. Byl tak o dvě hlavy vyšší než já a jeho ramena byly široká. Věděla jsem, že pod košilí schovává svaly. Trochu se mi ulevilo, že není hnusný. Vlastně byl celkem k-nakousnutí.

Najednou se vydal ke mně a já zůstala překvapeně stát. Uchopil moji ruku a políbil jí na hřbet. "Moc mě těší, Mio." 

"Mě také," přikývla jsem a ruku mu opatrně vytrhla. O krok jsem couvla. Nicolas si toho všiml.

"Bojíš se mě?" Zeptal se pobaveně a nadzvedl jedno obočí.

"Ne," řekla jsem příliš rychle. "Jen to chci mít, co nejrychleji za sebou, abychom se mohli vrátit za ostatními." 

"Aha," přikývl. "Dobře. Určíme si pravidla." 

"Pravidla?" Zeptala jsem se překvapeně. Nicolas znovu přikývl.

"Možná budeme zasnoubeni, ale každý máme svůj život. Takže si myslím, že dokud se nevezmeme můžeme se stýkat s kým budeme chtít. Nebudeme zasahovat do svého soukromí a nebude nás zajímat, co ten druhý dělá." Po každém pravidlu zvedl jeden prst. Zůstala jsem na něho překvapeně zírat. "Doufám, že sis nemyslela, že se do tebe hned zamiluji. Musím uznat, že jsi doopravdy hezká a to jsem se trochu bál, že budeš nějaká zrůdička, ale-" Už jsem ho nedokázala poslouchat. Bez přemýšlení jsem zvedla nohu a šlápla na tu jeho. Nicolas vykřikl bolestí, jelikož to podpatkem muselo bolet. "Co sakra děláš?!"

"Aby bylo jasno," zavrčela jsem skrz zaťaté zuby. "Nebudeš mi říkat, co mám dělat. Za druhé, můžeš si dělat, co chceš. A za třetí, tohle je jenom obchod mezi našimi otci, takže mezi námi ani láska být nemusí."