Princess of mafia

-21-

"Byl to vzkaz," začal Mathias, když jsem se s Nicolasem vrátila z nemocnice. "Benjamin jasně posílal najevo, že se ještě nevzdal. Že je tam venku a čeká. A taky-" 

"A taky mi chce vzít všechno na čem mi záleží," skočila jsem mu do řeči. "Je to tak, že? Myslí si, že když mi vezme všechny osoby, které miluji, lehčeji si mě získá." Nicolas stiskl moji ruku a já se na něho podívala. "Prvně máma, potom Gwenny a teď se zaměřil na Nicolase. Kdo to bude příště? Ty tati?" Podívala jsem se na tátu, který mlčky seděl v křesle za jeho stolem. Postavila jsem se a založila si ruce na hrudi. "Musíme něco udělat." 

"Musíme počkat až bude po svatbě," řekl Nicolas. "Vím, že jsi naštvaná, ale teď nic neuděláme." 

"Do svatby? Mám čekat do svatby až tam vtrhne? Promiň, ale nechci se dívat jak umíráš v náš svatební den, Nicolasi." 

"Nikdo umírat nebude," Nicolas se postavil naproti mně. Položil ruce na moje tváře a zadíval se mi do očí. Bylo mu jedno, že jsou tu naši tátové a pozorují nás. "My to zvládneme, dobře? Jsme v tom spolu." Chtěla jsem tomu věřit. Chtěla jsem stát po jeho boku, ale věděla jsem, že tohle je jen můj boj. A že nemůžu dopustit, aby se ještě někomu něco stalo. Odtáhla jsem jeho ruce ze svého obličeje a pomalu zakroutila hlavou.

"Někdy si člověk musí uvědomit, že do svého boje nesmí zatáhnout osoby, které miluje." S touto větou jsem opustila místnost. Potřebovala jsem být sama.

"Jsi tvrdohlavá po své matce, víš to?" Ozvalo se mi za zády. Zrovna jsem seděla venku a pozorovala východ slunce. Táta se posadil na lavičku vedle mě. "Mio musíš s námi mluvit o tom, co se ti honí v hlavě." 

"Proč?" Otočila jsem se k němu. "Bojíš se snad, že mi přeskočí a půjdu Benjamina a Bucowské hledat sama?" 

"Vlastně ano," přikývl. "Jsi jako já, Mio. A kdybych byl v tvé situaci tak bych tohle přesně udělal. Snažil bych se chránit všechny na kom mi záleží." 

"Zrovna ty by si měl pochopit jak se cítím," zašeptala jsem. "Že nedokážu přijít o Nicolase." 

"A nepřijdeš," namítl táta. "Nicolas je dost starý na to, aby věděl, jak se o sebe postarat, Mio. Učil se bojovat už od dětství. Nepotřebuje tvoji ochranu." 

"Tady nejde o jeho ochranu," zakroutila jsem hlavou. "Jde o to, že ho miluji. A že o něho nedokážu přijít. Kdyby se mu něco stalo-" odmlčela jsem se a znovu se podívala na nebe. "Radši bych umřela než žít bez něho." 

"Kdy se to stalo? Kdy se stalo, že ses do něho tak zamilovala? Vypadalo to, že ho budeš nenávidět celý život." 

"Byl tu pro mě, když jsem ho potřebovala." Vysvětlila jsem. "Vždycky jsem přemýšlela jaké to bude až potkám člověka pro kterého bych umřela. Máma mi říkala, že to přijde nečekaně a že až to přijde, že mi to vyrazí dech. Vždycky mi říkala, že někde venku je člověk, který mě bude milovat. A já až teď pochopila její slova." Za námi se ozvaly kroky a já se otočila. Nicolas vyšel z domu v černých džínách a mikině. V ruce držel ještě jednu.

"Ruším?" Zeptal se.

"Nechám vás osamotě," odpověděl táta a postavil se. Než odešel, políbil mě na čelo. Když procházel kolem Nicolase, stiskl mu rameno a kývl. Táta zmizel v domě a Nicolas se posadil vedle mě. 

"Myslel jsem si, že se ti bude hodit." Ukázal na jeho mikinu. Potom mi ji pomohl přetáhnout přes hlavu a obléknout. "Jsi v pořádku?" 

"Ano." Zalhala jsem.

"Nelži," povzdychl si. "Nechci si v našem vztahu lhát, Mio." 

"A já zase nechci riskovat naše životy? Očividně nemůžeme mít, co chceme." Odsekla jsem. Nicolas si znovu povzdychl a vzal moje ruce do svých.

"Podívej se na mě," když stále hleděla jinam, než do jeho obličeje, promluvil znovu. "Prosím Mio. Podívej se na mě." Něco v jeho hlase mě donutilo poslechnout. Stočila jsem pohled do jeho tváře. "Vím, že se bojíš. Ale nic se mi nestane. Svatba je za pár dní. Vezmeme se a společně to zvládneme, ano?" 

"Co když se něco stane na svatbě?" Zeptala jsem se tichým hlasem.

"Nic se nestane," Nicolas opřel čelo o mé. "To ti slibuji."