"Mio," Richard zaklepal na dveře mého pokoje. Svatba se konala u rodinného sídla, které bylo u jezera. Zrovna jsem dopsala poslední slovo dopisu pro Nicolase. Zvedla jsem se od stolu a upravila si župan. Potom jsem otevřela. "Máš to napsáno?"
"Ano," přikývla jsem a podala mu obálku s dopisem. Richard mi podal obálku, kterou přinesl. "Je Nicolas v pořádku?"
"Jistě," pousmál se Richard. "Ale měla by jsi ho vidět. Je nervozní."
"To jsem také," usmála jsem se. "Stylistka už je tady?"
"Ano zrovna mluví s tvým otcem. Každou chvíli by měla dojít."
"Poprosíš jí, aby ještě chvíli vydržela? Chci si přečíst ten dopis."
"Samozřejmě," přikývl. "Dám jí vědět, ať nespěchá." S úsměvem jsem poděkovala a Richard se posadil před mé dveře. Jeho jediný úkol dnes, bylo na mě dát pozor. Podívala jsem se na obálku a přejela palcem po mém jméně. Potom jsem se usadila zpět ke stolu a roztrhla obálku, abych vytáhla papír. Dala jsem se do čtení.
Moje Mio,
Když jsi přišla s nápadem, že si napíšeme dopis, který si předáme před obřadem, přišlo mi to jako hloupý nápad. Už z toho důvodu, že nesnáším psaní. A zvláště psaní dopisů. I když to nemůžu s ničím porovnat, protože toto je první dopis, který píšu, takže doufám, že nebudeš zklamaná. Zrovna teď sedím v pokoji a připravuji se. V hlavě se mi honí tolik myšlenek, ale nejdůležitější myšlenka je ta, že mám strach. Mám strach, že pro tebe nebudu dobrý. Že ti ublížím.
Když jsem se před pár lety dozvěděl o dohodě, ohledně naší svatby měl jsem na svého otce zlost. Byl jsem naštvaný kvůli tomu, že mi určoval koho si vzít. Koho milovat. V ten den jsem si řekl, že možná budeme svoji, ale tato dohodnutá svatba mě nedonutí k tobě něco cítit. Myslel jsem si, že je to nemožné. A od té doby jsem si užíval. Potkával jsem různé dívky a zkoušel se zamilovat. Ale jako by mě můj osud stále upozorňoval, že někde tam venku jsi ty.
A potom-měsíc předtím, než jsme se viděli poprvé mi otec konečně ukázal tvoji fotku. Bože nevím, proč to neuděl dříve. Doteď tu fotku mám schovanou v peněžence a nosím si ji stále u sebe. Vypadáš tam tak šťastně. Na sobě máš bílé, letní šaty a usmíváš se do objektivu. Stojíš u jezera a na člověka za kamerou se široce usmíváš.
Uvědomil jsem si, proč jsem se nikdy nedokázal zamilovat. Osud věděl, že až tě uvidím zamiluji se do tebe. Od momentu, co viděl tu fotku jsem na tebe nedokázal přestat myslet a těšil jsem se na to až tě konečně potkám. Až zjistím, jestli jsi tak dokonalá jako na té fotce.
Ale když jsem tě uviděl na tom večírku, zjistil jsem, že jsi ještě dokonalejší. Na pohled jsi byla tak křehká, ale věděl jsem, že uvnitř si bojovnice. Také jsem věděl, že jsi přišla o mámu a věděl jsem, že jsi to neměla jednoduché. A bylo mi jasné, že máš strach z toho, co bude.
A teď? Za pár hodinu už budeme svoji. Ty a já. My.
Nebudu ti tady slibovat, že ti nikdy neublížím. To nechci. Ale můžu ti slíbit, že pokud ti ublížím, tak to napravím. Klidně tisíckrát. Jestli budeš plakat, tak tě rozesměji. Když budeš mít strach, vezmu tě do náruče. A když mě budeš potřebovat, budu tady pro tebe. Vždycky, Mio. To si pamatuj.
A to by bylo vše. Doufám, že jsem tě nezklamal. Těším se až tě znovu políbil.
Tvůj Nicolas.
Na dopis dopadla první slza. Po dlouhé době to, ale nebyla slza smutku. Složila jsem dopis a přiložila si ho na hruď. Někdo zaklepal. "Dále!" Zvolala jsem. Dveře se otevřeli a v nich se objevila stylistka.
"Už můžu? Nemáme moc času, slečno." Usmála se.
"Samozřejmě," přikývla jsem. "Můžeme jít na věc."
Všichni už byli na svých místech a já začínala cítit nervozitu. Čekala jsem na tátu, který ještě něco zařizoval. Když se konečně objevil na rtech se mu objevil úsměv. "Mio," vydechl. "Panebože," došel ke mně a vzal mě za ruce. "Vypadáš nádherně, holčičko." V očích se mu objevily slzy.
"Děkuji." Usmála jsem se.
"Ještě pro tebe něco mám," z kapsy saka vytáhl řetízek. Poznávala jsem ho. Nosila ho maminka. Byl se zlatým přívěškem malého ptáčka. "Schovával jsem ho dost dlouho. Je čas, aby sis ho vzala." Otočila jsem se k němu zády a odhrnula si vlasy na bok, aby mi mohl řetízek připnout. Dotkla jsem se přívěsku.
"Myslíš, že se na mě s Gwenny dívají?" zeptala jsem se a znovu se na něho podívala.
"Samozřejmě," přikývl a uchopil můj obličej do svých dlaní. "Dívají se na tebe. Dívají se na to, jak jsi šťastná." Z venku začala hrát hudba, což bylo znamení, abychom šli. "Připravená?"
"Ano." Odpověděla jsem a myslela jsem to vážně. Ještě před pár týdny bych lhala, ale dnes jsem už připravená byla.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
