Princess of mafia

-31-

Ležela jsem v náruči svého manžela. Vnímala jsem teplo jeho těla. Cítila jsem bezpečí a pocit toho, že bude všechno v pořádku. Nicolas mě odvezl do jejich tajného domu a celou cestu mě ujišťoval, že táta je v pořádku.

"Proč nespíš?" ozval se Nicolasův hlas. Zaklonila jsem hlavu a podívala se do jeho tváře, která byla osvícená měsícem, který svítil do našeho pokoje. "Měla by si spát, Mio. Musíš být unavená."

"Bojím se, že když usnu, tak se vzbudím a zjistím, že jsem stále u Benjamina doma." 

"To se nestane," Nicolasova ruka mě začala hladit po zádech. "Už jsi v bezpečí. Ty i to malé, Mio. Postarám se o vás."  Bylo to poprvé, co o miminku něco řekl. Uvědomovala jsem si, že to pro něho je stále velký šok. Hlavně v situaci, ve kterém jsme se teď objevili. Teď už jsme to nebyli jen my dva. Stvořili jsme něco, co naši lásku ještě více spojí. "Je mi líto za to jak jsem reagoval, Mio. Neměl jsem tak reagovat." 

"Je to v pořádku," řekla jsem a myslela to vážně. "Vím, že to pro tebe byl šok. I pro mě to bylo velké překvapení, když jsem se dozvěděla, že jsem těhotná. Ale pak jsem si představila, co by na to řekla Gwenny. Byla by nadšená, Nicolasi. A byla by úžasná teta." 

"Já vím," přikývl a políbil mě na čelo. "A taky to tomu dítěti budeme každý den připomínat. Budeme mu vyprávět o jeho rodině. O těch, co s námi už nemůžou být." Věděla jsem, že teď mluví o svém otci. Oba jsme někoho ztratili. A oba jsme stále cítili tu bolest. Najednou se domem rozeznělo hlasité bouchání na dveře. Slyšela jsem ochranku, která to šla zkontrolovat a sledovala Nicolase, který vstal z postele. Tentokrát mi neřekl ať čekám a místo toho počkal, až na sebe hodím župan. Potom mě vzal za ruku a společně jsme se vydali dolů. Chvíli mi trvalo než jsem mezi ochrankou našla toho, kdo klepal na dveře.

"Tati," vydechla jsem. Nicolas mě pustil a já seběhla schody. Ochranka ustoupila a já tátovi vletěla do náruče. "Díkybohu." 

"Jsi v pořádku?" Táta se odtáhl a prohlédl si mě. "Neudělal ti Benjamin nic?" 

"Ne," zakroutila jsem hlavou. "A ty? Nestalo se ti nic?" 

"O mě se bát nemusíš." Pousmál se a pohladil mě po tváři.  "Je to zařízené." Táta se podíval na Nicolase, který se postavil po mém boku.

"Je zařízeno co?" Zeptala jsem se. Táta si s Nicolasem stále vyměňovali pohledy. "Žádné tajemství, vzpomínáš?" 

"Víme, kde Benjamin zítra bude. Máme něco, co chce. A víme, že si pro to přijede." Vysvětlil Nicolas. "A až tam bude-" 

"Uděláme náš tah." dokončila jsem za něho a Nicolas přikývl. A možná-možná bude konečně konec.

Táta ani Nicolas mi neřekli, co mysleli tím, že mají něco, co Benjamin chce. Věděla jsem, že chce mě. Ale bylo tady i něco jiného, co ten muž chtěl? Když jsem ráno vstala, moje kroky zamířili do posilovny. Stejně jako každý dům, který patřil Nicolasově rodině i tento měl soukromou posilovnu. Věděla jsem, že teď se nemůžu namáhat, ale taky jsem potřebovala trénovat. Nechtěla jsem nic nechat náhodě. Začala jsem boxovat do boxovacího pytle. Za dveřmi stála ochranka, která mě následovala ať jsem šla kamkoliv. 

Věděla jsem, že dnešek o všem rozhodne. Věděla jsem, že dnes někdo umře. A doufala jsem, že zemře Benjamin. Mojí rukou. 

"Neměla by si ještě spát?" Nicolas vstoupil do posilovny v teplácích a v tílku. Stoupl si za mě a objal mě okolo pasu. Odhrnul mi vlasy na bok a políbil mě na šíji. "Není to nebezpečné?" Jeho ruce zůstali na mém břiše, které opatrně hladil. 

"Zvládnu to." Odpověděla jsem.

"O tom nepochybuji," v jeho hlase jsem slyšela, jak se usmál. "Ale i tak se o tebe můžu bát. Jsi moje manželka. Matka mého dítěte." Otočila jsem se k němu čelem a objala ho okolo krku. Dívala jsem se do jeho tváře a viděla všechny ty pocity, které se ukrývali v jeho očích. 

"Slib mi, že se nikomu z nás nic nestane. Že to máte promyšlené." Zašeptala jsem.

"Slibuji. Benjamin tenhle náš tah nečekal. A něco mi říká, že bude doopravdy rozzuřený až se ho dozví. Vlastně," podíval se na hodiny, které byly na zdi. "mám pocit, že se to dozvídá právě teď." V ten moment Nicolasovi začal zvonit mobil. Vytáhl ho z kapsy a přiložil k uchu. "Ano?" Neslyšela jsem, kdo na druhé straně mluví ani co říká, ale Nicolas se usmál. Když zavěsil v jeho očích se něco zablýskalo. "Jdeme vyhrát naši hru, lásko."