Stála jsem před zrcadlem a dívala se na svůj odraz. Na sobě jsem měla černé šaty, které jsem si nachystala na pohřeb. "Můžeme jet?" Nicolas nakoukl do mého pokoje. Na sobě měl černý oblek i s černou košilí. "Tvůj táta s mým už jel."
"Jo," přikývla jsem. "Ráda bych řekla, že jsem připravená, ale myslím, že na tohle se připravit nedá."
"Mio," Nicolas došel ke mně a zadíval se mi do očí. "Budu tam, rozumíš? Budu stát po tvém boku."
"Já vím," zašeptala jsem a stoupla si na špičky, abych ho políbila na tvář. "Jdeme."
Jeli jsme s Nicolasovým autem. U hřbitova stálo jen pár aut, jelikož tu byla jen blízká rodina a přátelé. Hned jak jsem vystoupila jsem si všimla Jasona a jeho mámy. "Můžeme?" Zeptal se Nicolas a natáhl ke mně ruku.
"Ano," propletla jsem si s ním prsty a společně se vydali na hřbitov. "Tati." Políbila jsem ho na tvář a postavila se vedle něho. Jason stál naproti, ale dívala jsem se do země. Nemohla jsem se podívat na bílou rakev. Stiskla jsem Nicolasovu ruku, když kněz začal mluvit. Nicolas mě palcem pohladil po zápěstí a pokračoval s tím, celou dobu.
"A teď bych poprosil sestru Gwendolyn, Miu," promluvil kněz a já překvapeně zvedla hlavu. Neměla jsem tušení, že budu něco dělat. Kněz držel bílou růži, kterou jsem měla očividně hodin na rakev, která se spouštěla dolů. Vyděšeně jsem se podívala na Nicolase.
"Mám jít s tebou?" Zeptal se potichu s očima upřenými do mých. Beze slova jsem přikývla. Udělal první krok a já ho následovala. Převzala jsem si růži a došla k díře. Podívala jsem se dolů na rakev a v ten moment, jsem si to všechno znovu začala uvědomovat. Začala jsem si uvědomovat, kde vlastně jsem a na koho rakev se právě dívám. Po tváři mi stekla první slza. Natáhla jsem ruku nad rakev a spustila růži dolů. Sledovala jsem jak dopadla. Z úst mi vyšlo vzlyknutí a Nicolas mě objal okolo ramen a odvedl mě zpět. Opřela jsem se o jeho tělo a schovala hlavu do jeho košile.
Když konečně bylo po všem, lidé šli tátovi kondolovat. Věděla jsem, že se potom přesunou ke mně, ale také jsem věděla, že na to nejsem připravená. Znovu jsem se podívala na Nicolase, který pochopil. Kývl na svého tátu, který přikývl a potom se se mnou vydal pryč ze hřbitova a rozjel se do domu, kde bylo smuteční pohoštění.
Prošla jsem kolem zaměstnanců, kteří to tu zde připravovali a došla k láhvi skotské. "Dáš si?" Otočila jsem se k Nicolasovi. "Nebudu pít sama."
"Dobře," přikývl a já vytáhla dvě sklenice. Nalila jsem do obou tmavou tekutinu a jednu sklenici mu podala. Zhluboka jsem se nadechla a napila se.
"Děkuji." Zašeptala jsem z ničeho nic.
"Za co?" Nadzvedl jedno obočí.
"Za to, že jsi tam pro mě byl," vysvětlila jsem. Začala jsem se k němu pomalu přibližovat. "Bez tebe bych to tam nezvládla, Nicolasi." Stála jsem už těsně u něho a měla jsem zakloněnou hlavu, abych mu viděla do jeho nádherně modrých očí. Oba jsme položili sklenici na kuchyňskou linku. Opatrně a pomalu jsem položila ruce na jeho hruď a cítila, jak mu divoce buší srdce. "Jsi nervozní?" Zeptala jsem se potichu.
"Nikdy nejsem nervozní," pousmál se. Věděla jsem, že bych neměla. Rozhodně ne na pohřbu mé sestry. Ale v hlavě jsem slyšela Gwennin hlas a smích. "Polib ho! Vím, že to chceš udělat."
"Promiň." Zašeptala jsem těsně předtím než jsem ho políbila. Cítila jsem Nicolasovi ruce, které se přesunuli na moje boky a jak mě nasměroval ke kuchyňské lince. Pomohl mi na ní vyskočit a já omotala nohy kolem jeho pasu.
A najednou to do sebe všechno začalo zapadat. Naše rty, které byly sehrané. Svatba. Viděla jsem před sebou budoucnost, kterou jsem si vždy přála a o které mi vyprávěla máma. A věděla jsem, že moje budoucnost je s Nicolasem.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
