Princess of mafia

-18-

Probudila jsem se vedle Nicolase. Podívala jsem se na něho a zjistila, že vypadá velmi klidně. Potichu jsem vylezla z postele a vzala si ze skříně oblečení na převlečení. V koupelně jsem se v rychlosti převlékla a vlasy si dala do vysokého culíku. Potom jsem zamířila do naší tělocvičny, kterou jsme měli místo sklepa.

Musela jsem přestat truchlit a zaměřit se na pomstu. Takže jsem musela začít trénovat. Začala jsem s jednoduchou rozcvičkou a potom jsem se zaměřila na vrhání nožem na terč. Ani jednou jsem neminula a nůž se zabodl do červeného kruhu. 

Věděla jsem, že to ale nestačí a že se musím zaměřit na svojí sílu. Došla jsem k boxovacímu pytli a navlékla si rukavice. Začala jsem mlátit do pytle vší silou. Představovala jsem si Benjamina a to, co mu udělám až ho uvidím. A najednou jsem před očima spatřila Gwenny. Jak znovu leží v louži krve. Po tváři mi začaly stékat slzy.

"Hej," někdo mi položil ruku na rameno a já se rychle otočila. "Mio." Povzdychl si Nicolas a já mu padla do náruče. Objal mě a já začala vzlykat do jeho nahé hrudi. "Pojď se najíst. Musíš mít hlad." 

"Musím trénovat," zakroutila jsem hlavou. "Musím být připravená." 

"Budeme trénovat potom spolu dobře?" Nicolas se odtáhl, aby mi viděl do očí. "Dáme si něco k snědku a potom půjdeme sem dolů a slibuji, že do mě můžeš mlátit jak jen budeš chtít."

"Do tebe mlátit nechci." Odpověděla jsem.

"Já vím," přikývl a pohladil mě po tváři. "Ale zatím ti to bude muset stačit. Neříkej, že tě to neláká? Ještě před pár týdny by sis to užila." Potichu jsem se zasmála a setřela si slzy. "Vidíš to. Nemusíš to ani přiznat a já to stejně vím." 

"Mio? Můžu s vámi na chvíli mluvit?" Koordinátorka svatby mě našla v knihovně, kde jsem se schovávala. 

"Samozřejmě," odpověděla jsem a pokusila se usmát. "O co se jedná, Josie?" Josie mi strčila do ruky nějaký seznam.

"Potřebuji, aby si zkontrolovala všechny hosty. Jestli tam jsou všichni." 

"Dobře," přikývla jsem a začala si číst jména. Polovinu z nich jsem neznala, protože byla od Nicolase. "Ano. Asi tam jsou všichni." Vrátila jsem jí seznam. 

"To jsem ráda. Nechci, aby někdo chyběl. A mimochodem hledal vás váš otec." 

"Děkuji," odložila jsem knihu a vydala se do tátovi kanceláře. Zaklepala jsem a počkala než mě pozve dál. "Slyšela jsem, že mě hledáš." 

"Ano," přikývl. "Ale nemohl jsem tě nikde najít. Schovávala ses?"

"Trochu." Pokrčila jsem rameny a posadila se naproti tátovi. "O co jde?" 

"Mám stopy ohledně Benjamina." 

"Vážně?" Narovnala jsem se a snažila se zklidnit svůj dech. "Kde je? Kdy tam pojedeme?" 

"Uklidni se, Mio," táta si povzdychl. "Není to tak jednoduché. Zjistil jsem, že spolupracuje s Bukowskými." 

"To je ta ruská rodina?" Zeptala jsem a táta přikývl. "Ale vždyť-jich není tolik ne? Nás je víc." 

"Nejde o to kolik jich je. Jde o to, jak jednají. Jsou nebezpeční, Mio. Musíme vymyslet plán. Nemůžeme tam jen tak vtrhnout a zabít ho."

"Tak zabijeme i je." Pokrčila jsem rameny. "Stejně si to zaslouží. Zabili tolik nevinných lidí tati. Zaslouží si zemřít."

"Takhle nemluv," zakroutil hlavou. "Tohle nejsi ty, Mio. Ty netoužíš po krvi. Vím, že ti chybí tvoje sestra a chceš se pomstít, ale nebudu tě zatahovat do tohohle. Nechci, aby si na svých rukách měla tolik krve." 

"Je mi jedno kolik budu mít krve na svých rukách," namítla jsem. "Chci aby Benjamin umřel. Na tohle jsem vycvičená tati. Narodila jsem se do této rodiny. Je to moje součástí." 

"Ne," táta si promnul obličej. "Tohle jsem pro tebe ani pro tvou sestru nikdy nechtěl. Proto si bereš Nicolase. Někoho, kdo tě ochrání a ty se o to nebudeš muset starat, Mio." Věděla jsem, že tahle konverzace k ničemu nepovede. Zvedla jsem a zamířila pryč z pracovny. Ve dveřích jsem se zarazila a pomalu se otočila k tátovi.

"Nenechám Nicolase bojovat můj boj," řekla jsem tichým hlasem. "Tohle jsou moji démoni a já se jich zbavím sama."