Princess of mafia

-29-

V hlavě jsem měla zmatek. Jak? Jak na to mohl přijít? Všechno bylo promyšlené a Benjamin neměl vědět, že sem táta s Nicolasem zrovna jedou. Snažila jsem si srovnat myšlenky a tvářit se, že nevím o čem mluví. Snažila jsem se to zachránit. A proto jsem nasadila falešný úsměv. "Nevím o čem to mluvíš." Řekla jsem a děkovala bohu, že se mi netřese hlas. "Nikdo sem nejede. A rozhodně sem nejede můj otec nebo Nicolas." 

"Jsi dobrá lhářka, Mio," Benjamin si založil ruce na hrudi a zadíval se na mě. "Ale ne tak dobrá jak si myslíš. Doopravdy jste si mysleli, že na to nepřijdu? Mám lidi všude, Mio. I tam, kde je nečekáte." Zrádce. Někdo nás musel zradit. Věděla jsem to.

"Já-"

"Nesnaž se," Benjamin zakroutil hlavou a zadíval se na hodiny, které visely nad mou hlavou. "Předpokládám, že tu budou do pár minut. Chceš na ně počkat s překvapením?" 

"S překvapením?" Automaticky jsem si položila ruku na břicho. Ať už chystal cokoliv, byla jsem připravená na to, že mému dítěti se nic nestane. Že se nestane už nic nikomu koho miluji. "Benjamine varuji tě. Tohle nevyhraješ. Tentokrát už ne." 

"Zatím jsem vždy vyhrál, drahoušku," jeho úsměv se ještě více rozšířil. "Měla ses ke mně přidat. Bylo by to pro tebe jednodušší než sledovat jak tvůj otec a tvůj manžel umírají. Víš- nedělám to rád. Samozřejmě, že ne. Tvého otce jsem měla svým způsobem rád. Ale moc může mít jen jeden." 

"Ať už chystáš cokoliv, nedělej to, Benjamine. Prosím tě." Začala jsem panikařit. Věděla jsem, že má plán. Plán s kterým jsme nepočítali. Slyšela jsem, jak před budovou zastavuje auto. A nebyla jsem jediná, kdo ho slyšel. 

"Vidím, že už jsou tady." Dřív než jsem stihla nějak dál reagovat ozval se výbuch. Všechno se mi zatmělo a jediné co jsem slyšela bylo pískání v uších. Až teď jsem si všimla, že Benjamin měl v uších špunty. Na jeho rtech byl úšklebek.

"Ne," zašeptala jsem a rozběhla se ven. Když jsem viděla tátovo auto v plamenech, chtěla se mi zvracet. Do očí se mi nahrnuly slzy. Snažila jsem se dýchat.  Ale nemohla jsem. Poslední co si pamatuji byl pocit bezmoci a strachu o mé dítě.

Probudila jsem se v posteli. Překvapeně jsem se rozhlédla a zjistila, že jsem v něčí ložnici. Opatrně jsem ze sebe shodila peřinu a zjistila, že na sobě mám jiné oblečení než předtím. Zvedla jsem se z postele a zkusila otevřít dveře, ale bylo zamčeno. 

Znovu jsem se rozhlédla a snažila se najít něco, co by mi mohlo pomoci. Místo toho mě zaujala fotka, která ležela na psacím stole. Pomalu jsem se vydala k ní a fotku vzala do ruky. Byla to fotka z ultrazvuku s dnešním datem. Moje ruka sjela na břicho a já se snažila dýchat. Benjamin věděl, že jsem těhotná. 

A najednou mi to došlo. Táta. Nicolas. Výbuch. Znovu mi do očí nahrnuly slzy a tentokrát jsem se je nesnažila zadržet. Zhroutila jsem se na zem a v ruce pevně držela fotografii. Cítila jsem jak je pro mě čím dál těžší se nadechnout. Potřebovala jsem se uklidnit.

"Tady." Ani jsem si nevšimla, že dveře pokoje se otevřely a dovnitř vešla starší paní se sklenicí vody, kterou mi hned podala. "Vypij to, drahoušku, uleví se ti." Nevěděla jsem jestli jí můžu důvěřovat, ale i přesto jsem si sklenici z jejich ruk vzala a celou ji vypila. Na jazyku jsem cítila mátu. "Voda s mátou a citronem. Zaručeně uklidňující nápoj." Vysvětlila. Podala jsem jí sklenici zpět a pořádně si jí prohlédla. Měla jsem pocit, že jí odněkud znám. 

"Kdo jste?" Zeptala jsem se a setřela si slzy, které ještě neuschly na mé tváři. 

"Jmenuji se Margaret. Viděli jsme se, když jsi byla ještě miminko, takže pochybuji, že si mě pamatuješ." 

"Mám pocit, že vás znám," přikývla jsem. "Ale to je vše." 

"Nevadí," Margaret mi věnovala úsměv a podívala se na zápěstí, kde měla zlaté hodinky. "Benjamin na tebe čeká." 

"Nechci tam," zakroutila jsem hlavou. "Musíte mi pomoct. Musím se odtud dostat."

"Je mi líto, Mio," povzdychla si a úsměv se jí změnil na smutný pohled. "Nemůžu ti pomoct. A ty se nepokoušej udělat nějakou hloupost. Mysli na svoje dítě, rozumíš?"