Princess of mafia

-17-

Svatba se měla konat přesně za týden. Táta domluvil se školou, že si jí dodělám dálkově. Nevěděla jsem, jaký důvod řekl, ale myslím, že to mělo co dělat s Gwenny. Zrovna jsem stála ve svém pokoji a zkoušela si svatební šaty. Doufala jsem, že tohle budu dělat s Gwenny. Že tu bude, aby mi poradila. 

"Já nevím," povzdychla jsem si, když jsem na sobě měla už asi desáté šaty. "Všechny jsou nádherné." Pokrčila jsem rameny.

"Slečno DeMarco," povzdychla si návrhářka. "Musíte si vybrat." 

"Moje vnučka to pozná, až to budou ty pravé šaty." Ozvalo se ode dveří. 

"Babi?" Vydechla jsem překvapeně a otočila se. Babičku jsem neviděla od mámina pohřbu. Vyčítala tátovi, že její jediná dcera umřela kvůli němu. A kvůli tomu s ním přerušila vztahy. A tím přišla i o nás. "Babi." Zopakovala jsem.

"Mio," zašeptala a došla ke mně. Uvěznila mě ve svém objetí. "Tak moc mě to mrzí. Všechno. Neměla jsem vás vymazat ze svého života. Nezlob se na mě." 

"Co tady děláš?" Zeptala jsem se.

"Tvůj táta mě kontaktoval. Po pohřbu Gwenny. Řekl mi, co se stalo a že tě teď budu potřebovat. A tak jsem tady. Pozdě já vím."

"Chyběla jsi mi." 

"Ty mně taky, Mio. A mrzí mě, že to nemůžu už říct Gwenny." 

"Taky jsi jí chyběla," odpověděla jsem. "Babi?" 

"Ano, beruško?" 

"Můžeš mi pomoc vybrat ty šaty?" Babička se zasmála a přikývla.

"Nemrzí tě, že naši svatbu chystají ostatní?" Zeptal se Nicolas, když jsme pozorovali jak svatební asistentka vyřizovala květinovou výzdobu.

"Ani ne," zakroutila jsem hlavou. "Kdyby tady byla Gwenny, asi bych to dělala s ní," souhlasila jsem. "Ale sama to dělat nechci. A takhle je to jednodušší. A šaty jsem si vybrala sama, takže jsem spokojená." 

"Nemůžu uvěřit, že máme za týden svatbu." 

"Bojíš se?" Podívala jsem se na Nicolase a pobaveně se ušklíbla. "Bojíš se toho, že ztratíš tu svobodu, kterou teď máš? Teda pokud se jí vzdáš," sklopila jsem pohled a znovu si vzpomněla na jeho slova, které řekl, když jsme se poprvé potkali.

"Hej," Nicolas prsten zvedl moji bradu a zadíval se mi do očí. "Své svobody se klidně vzdám, rozumíš? Nedokážu si představit, že bych měl někdy ještě políbit někoho jiného než tebe." 

"Nicolasi?" Můj hlas byl tichý, ale potřebovala jsem vědět pravdu. "Kdo byla ta dívka tenkrát v našem bytě?" 

"Jmenuje se Allison. Zachránil jsem jí, když jí nějaký chlap chtěl znásilnit. Neměla kam jít, tak jsem jí vzal k nám. Ale můžu ti slíbit, že jsem s ní nic neměl." 

"Bože," zašeptala jsem. "Jsem tak hloupá. Kdybych si tě vyslechla a neutekla- možná by byla ještě naživu." 

"Mio kolikrát ti budu ještě vysvětlovat, že to není tvoje chyba?" Zašeptal. "Nemůžeš za to, co se stalo Gwenny." Nemohla jsem? Stále jsem si v hlavě přehrávala celou scénu a přemýšlela jsem, co jsem mohla udělat jinak. Mohla jsem jí pomoc? Mohla jsem jí lépe ochránit?

"Slečno DeMarco jaký dort budete chtít?" Svatební asistentka k nám doběhl s deskami v ruce. "Doporučuji čokoládový." Podívala jsem se na Nicolase.

"Co říkáš na čokoládový dort?" 

"Myslím, že zní dobře." Přikývl a já se podívala na asistentku, která nemohla spustit z Nicolase oči.

"Slyšela jste mého snoubence," řekla jsem. "čokoládový dort zní dobře." Asistentka si všimla mého pohledu a nasucho polkla. Potom přikývla a odběhla do vedlejší místnosti. Nicolas se vedle mě rozesmál. "Co?" Podívala jsem se na něho.

"Líbí se mi, kdy žárlíš. Jsi ještě nádhernější." 

"Já nežárlím," zakroutila jsem hlavou. "Jen se mi nelíbí jak se na tebe ostatní dívky koukají. Jako kdyby si mysleli, že tě můžou někdy dostat do postele." 

"Ano jistě," zasmál se znovu. "Určitě nežárlíš." Nicolas se natáhl a pohladil mě po tváři. "Kdy je vlastně ta cvičná večeře?" 

"Myslím, že pozítří. Proč?" 

"Mám takový menší problém. Budeme tam tancovat?" Zeptal se trochu nervozně.

"No asi ano," přikývla jsem. "Je to cvičná večeře se vším všudy. I s tancem. Proč?"

"Protože to neumím." 

Zasmála jsem se. "Neboj se. To zvládneme. Pokud umíš zacházet se zbraní, zvládneš i jeden tanec, Nicolasi."