Princess of mafia

-20-

Seděla jsem venku v altánku a sledovala hvězdy. V tichosti jsem slyšela hudbu, která se ozývala zevnitř. Hudbu, hlasy a smích. Všichni byli šťastní. A Nicolas byl někde vevnitř a možná si povídal s Beatrice.

"Můžu se přidat?" Mathias se objevil v altánku a já se na něho překvapeně podívala. "Všiml jsem si, že jsi sem šla." Posunula jsem se na lavičce, abych mu udělala místo. "Stalo se mezi tebou a Nicolasem něco?"

"Ne." Zakroutila jsem hlavou.

"A proto se tváříš tak nešťastně, drahá?" Mathias se pousmál. "Viděl jsem jak jste se na sebe poslední dny dívali, Mio. A ten pohled tam teď u tance nebyl. Co se stalo? Může za to Beatrice? Říkal jsem, že není dobrý nápad jí pozvat." 

"Znáte jí?" Zeptala jsem se potichu a konečně se na Mathiase podívala. "Říkala mi, že s Nicolasem chodila celou střední. Prý se chtěli vzít." Mathias se smíchem zakroutil hlavou.

"Nemusíš se bát," řekl. "Svatbu si vždycky představovala Beatrice. Můj syn s ní žádnou budoucnost neviděl." 

"Doopravdy?" Vydechla jsem.

"Ano," přikývl. "Mio řeknu ti tajemství. Svého syna znám velmi dobře. A od té doby, co tě zná jsem si všiml jedné věci." 

"Jaké?" Zeptala jsem se.

"Je do tebe zamilovaný. A on ještě nikdy zamilovaný nebyl. Udělal by pro tebe cokoliv, moje drahá. Takže se na něho nezlob. A neboj se, že by něco s Beatrice měl. Nebo s kýmkoliv jiným. Je zamilovaný do tebe." 

"Vážně?" Vydechla jsem potichu. Mathias s úsměvem přikývl. "Měla bych si s ním asi promluvit, že?" 

"To by si asi rozhodně měla." 

"Děkuji." Objala jsem prudce Mathiase a políbila ho na tvář. Potom jsem se zvedla a spěchala dovnitř. Rozhlédla jsem se po sále, ale Nicolase jsem neviděla. Beatrice stála u baru sama a to mě uklidnilo. Přemýšlela jsem, kde by mohl být.

"Nicolas je nahoře, zlato." Ozval se táta, který stál kousek ode mě. Vděčně jsem se na něho usmála a rozběhla se nahoru. Věděla jsem, který je jeho pokoj. Bez zaklepání jsem vrazila dovnitř. Nicolas stál u okna a díval se ven.

"Mio?" zeptal se překvapeně. 

"Potřebuji ti něco říct." Vyhrkla jsem.

"Prvně bych se chtěl omluvit já. Nevím, co mě to napadlo, že jsem Beatrice pozval." 

"To je teď jedno," zakroutila jsem hlavou a došla k němu. Položila jsem ruce na jeho hruď a políbila. Jen krátce. Když jsem se odtáhla, zhluboka jsem se nadechla. "Bála jsem se, Nicolasi. Celé svatby a toho, že pro sebe nejsme dobří. Že ty a já, se k sobě nehodíme, ale teď vím, že to tak není. Miluji tě víc než cokoliv na světě a malá část mě to věděla už od prvního momentu, co jsem tě poznala a-" Nicolas uchopil můj obličej do dlaní a teď to byl on, kdo spojil naše rty. 

"Řekni to ještě jednou," zašeptal potichu, když se odtáhl. "Řekni mi ještě jednou, že mě miluješ." 

"Miluji tě, Nicolasi." Zopakovala jsem potichu a s úsměvem. "A žádná Beatrice to nemůže zničit." 

Probudila mě hlasitá ráno. Zrovna jsem spokojeně spala na Nicolasově hrudi, když se to ozvalo. "Co to bylo?" Zeptala jsem se.

"Nevím," zašeptal. Byli jsme u táty doma, protože byt pro nás už nebyl bezpečný. Rána se ozvala znovu a Nicolas se na mě naléhavě podíval. "Teď mě poslechni, dobře? Zůstaneš tady a ani se nepohneš," natočil se k mému stolku, který otevřel a vytáhl moji zbraň. Dal mi ji do ruky. "Kdyby něco tak ji použij." 

"Chci jít taky," namítla jsem, ale Nicolas zakroutil hlavou.

"Neodpustil bych si, kdyby se ti něco stalo." Zadíval se mi do očí a na malý moment jsem v jeho očích spatřila strach. Ne o sebe. Ale o to, že by se mohla stát něco mně.

"Ale-" 

"Prosím, Mio. Aspoň jednou nebuď paličatá a poslechni mě." 

"Dobře," přikývla jsem. Nicolas mě políbil. "Slib mi, že se ti nic nestane." 

"Slibuji." Zvedl se z postele a vzal si svoji zbraň. Vyklouzl z pokoje a já slyšela cvaknutí zámku. Zmateně jsem zamrkala a rozběhla se ke dveřím. Vzala jsem za kliku a pokusila se otevřít, ale dveře se nepohnuli. 

"Panebože," zašeptala jsem. Věděl, že kdybych něco slyšela, běžela bych za ním. Proto mě tady zamkl. Najednou se ozval výstřel. "Nicolasi!" Vykřikla jsem a začala lomcovat dveřmi. Namířila jsem zbraň na zámek a vystřelila. Ten se hned povolil a dveře se otevřeli. Rozběhla jsem se dolů. Nicolas seděl na zemi a byl od krve. Vedle něho ležel nějaký muž a ve dveřích do kuchyně stál táta s namířenou zbraní. "Nicolasi." Rozběhla jsem se k němu a spadla přímo vedle něho. "Jsi v pořádku?" Prohlížela jsem si jeho tělo a hledala nějaké zranění. Všimla jsem si rány na jeho hlavě.

"Praštil ho," vysvětlil táta a podíval se na toho muže. "Kdybych se tu neobjevil-" 

"Děkuji," zašeptala jsem směrem k tátovi. "slíbil jsi mi, že se ti nic nestane." 

"Omlouvám se, Mio," zachraptěl. "Ale už jsem v pořádku. Neboj." Padla jsem kolem jeho krku a on mě pevně objal. Byl v bezpečí. A já byla připravená udělat vše pro to, aby to tak zůstalo. Benjamin už mi nikoho nevezme. Nikdy.