Icy Love

23✔️

Christian

Monstrum ve mně zařvalo. Zaťalo do mě své drápy. Znovu mě zaplavil oslepující vztek.

V mém životě nebylo místo pro slabost. Mé srdce bylo chladné a bez života a nemělo právo něco cítit. Nechtěl jsem cítit nic jiného než vztek.

Chytil jsem ji bradu do dlaně a moje prsty se jí silně zaryly do tváří. Sténala bolestí a snažila se dostat od mého sevření.

"Prosím," zamumlala a její tvář zrudla.

"Proč sakra špehuješ pro Italy?" zavrčel jsem tvrdým hlasem.

Na okamžik přestala bojovat, vypadala překvapeně, což jsem nečekal. Po několika sekundách ticha zavrtěla hlavou a pak začala znovu plakat a znovu a znovu šeptala.

"Prosím ne. Ne. Já nešpehuji. Prosím. Ne. Ne," řekla rychle a zavrtěla hlavou doleva a doprava, přičemž její vlasy zakrývaly její zpocený obličej.

Tu odpověď jsem očekával. Kdo by byl tak hloupý, aby přijal svou zradu?

Lhali by, dokud by nezůstalo nic, pro co by lhali. Teprve když viděli, jak se jim před očima mihne jejich život, těsně předtím, než jejich poslední dech opustil jejich tělo, teprve tehdy řekli pravdu.

Pustil jsem její tvář a posunul jsem ruku dolů, čímž jsem prodloužil napětí, než jsem pevně chytil její krk do ruky a stiskl. Dusila se, prskala a máchala, ale nemohla uniknout mému neústupnému sevření.

Tváře se jí nafoukly a vydala podivný zvuk. Když jsem viděl, že začíná ztrácet vědomí, pustil jsem její krk. Hlava se jí stočila dozadu a lapala po dechu.

Maya se pokusila zhluboka nadechnout, ale bojovala s tím, aby nevypadala slabá.

Zalapala po dechu a sténala bolestí a znovu prosila. "Prosím... prosím... prosím. Věřte mi... "

Zuřivě kašlala, hrudník se jí zvedal a sliny jí stékaly po bradě. Třásla se divokým chvěním.

"Já... říkám... říkám... ti... pr... pravdu." Maya vzlykala.

"Já...neudělala jsem... neudělala jsem... vůbec... neudělala jsem... nic."

"Nelži mi kurva." Můj hlas duněl ve tmavé, mrazivé místnosti.

Maya znovu zavrtěla hlavou a podívala se mi přímo do očí. "Prosím, Christiane. Neudělala jsem to. Nevím, o čem to mluvíš." Znovu zakašlala, pak se zhluboka nadechla a škubla sebou bolestí.

"Věř mi, prosím. Prosím, Christiane. Nešpehovala jsem tě. Christiane, prosím, věř mi." Opakovala to znovu a znovu, každé slovo sláblo, jak začala ztrácet odhodlání.

Její tělo ochablo na židli a stěží udržela oči otevřené.

S vrčením jsem si prohrábl rukou vlasy. Co když je nevinná? Může být?

Má cenu mučit někoho, kdo by mohl být nevinný? Ten otravný hlas mi přetrvával v hlavě.

Moje monstrum se se mnou hádalo. Řavalo uvnitř mě. Chtělo smrt. Jen zabít. Zabít. Zabít.

Mohla by být zrádcem. Nenech ji jít.

Zmateně jsem se otočil zády k Maye. Už jsem se na ni nemohl dívat. Její slzy. Její bolest. Její zranitelnost. Žebrání. Její hlas, když vyslovila mé jméno. Zeslabila mě.

Přiměla mé srdce udělat zvláštní věc. Přiměla mě... cítit.

Hrudí mi projela náhlá bolest a já to nenáviděl.

Co se to se mnou děje?

Poprvé v životě jsem bojoval proti svému monstru. Chtělo být volný, ale vtáhl jsem ho zpátky dovnitř. Bojovalo a řvalo, ale já pokračoval v boji.

Proč jsem za ni bojoval sám se sebou?

Když jsem vzhlédl, viděl jsem Alexe a Maksima, jak se na mě divně dívají, jejich oči byly tázavé. Zamračil jsem se a naštvaně na ně vycenil zuby. Oba rychle odvrátili pohledy a jejich tváře se staly maskou netečnosti.

Postavil jsem se rovněji,  ale neotočil se odmítal jsem se na Mayu podívat.

Zhluboka jsem se nadechl a vydal se ke dveřím. Roman a Cessar mě následovali ven a dveře se za námi zavřely.

"Nech si ji tady a dál se jí vyptávej. Nakonec se zhroutí a řekne pravdu."

"Ano, šéfe," řekl Roman.

Udělal jsem krok vpřed, ale pak jsem se zastavil. Otočil jsem se, čelil svým mužům a zavrčel jsem smrtícím tónem. "Nikdo na ni nevztahujte ruku."

Kdyby se někdo odvážil jít proti mému rozkazu, zemřel by. Cessar i Roman vypadali překvapeně, ale ihned přikývli.

Moje nařízení mě taky překvapilo. Nevěděl jsem, odkud to přišlo, ale věděl jsem jen to, že nechci, aby se mého kotěte někdo dotýkal. To přiznání mě taky šokovalo.

Aniž bych je ušetřil dalšího pohledu, odešel jsem s žaludkem v uzlech. Stále jsem na sebe cítil vztek za slabost, kterou jsem ukázal.

A pak jsem také byl naštvaný na Mayu.

Ještě jsem neměl odpovědi. Chtěl jsem jí věřit, ale mohl jsem, opravdu?

Moje mafiánské území bylo v sázce a ona byla možná podezřelá. Nezáleželo na tom, co jsem k ní cítil, nebo proč její bolest byla mou bolestí. Stále jsem musel dostávat odpovědi a nezáleželo na tom, jestli jsem hrál fér nebo ne.

Pomalu jsem cítil, jak se moje bolavé srdce vrací do bezcitného stavu. Ve své ložnici jsem se zhluboka nadechl a zíral na zeď a nechal chlad proniknout zpět do mého těla.