Icy Love

24✔️

Christian

Neudělala by mě slabým. Já bych jí to nedovolil.

...

Maya

Nevěděla jsem, jak dlouho mě tam drželi, a nebyla jsem si jistá, jestli je den nebo noc. Věděla jsem jen, že chci, aby ta bolest skončila. Už jsem to nemohla vydržet. V hlavě mi bušilo a mé tělo bylo slabé.

Bolela mě zápěstí a pokaždé, když se provaz přitiskl na mou citlivou kůži, zakňučela jsem bolestí. Kůže byla poškrábaná a já jsem cítila jak mi po zápěstí stékají pramínky krve.

"Jaké informace jsi dala těm bastardům?" zeptal se znovu Alex. Alexander, Maksim a Roman se u mě střídali ve výslechu a já si začínala všímat, že jsou z mých odpovědí podráždění.

"Neudělala jsem to," řekla jsem.

Proč bych měla podporovat monstra jako jsou Dmitri a můj otec? Nenáviděla jsem je. Ale Christian a jeho muži to nevěděli, protože jsem neodhalila pravdu.

Můj život už byl v ohrožení. Přiznání, že jsem dcera Alfreda a Dmitriho snoubenka, by mi nepomohlo.

Pravda by mě vystavila většímu nebezpečí. Byla jsem Ital, jejich nepřítel, takže by mi nikdy nevěřili.

Bez ohledu na to, jak moc jsem prosila a vzlykala, neposlouchali. Odmítli mě pustit.

„Mayo, sakra! Lhaní tě odtud nedostane!" Maksim křičel, když přecházel po místnosti.

Ani pravda nedostane, pomyslela jsem si, když jsem plakala.

Zhluboka jsem se nadechla a trhla jsem nad svým suchým hrdlem.

"Prosím... Alexandře, Maksime. Neudělala jsem to. Věřte mi. Nic nevím," zašeptala jsem a hlas mi odcházel od proplakaných hodin. Od neustálé pulzující bolesti v krku jsem sotva mohla mluvit.

Maksim přestal přecházet sem a tam a zíral na mě, oči plné soucitu. Přesunula jsem pohled na Alexandra a viděla jsem, že se na mě dívá se stejným soucitem.

Věděla jsem, že je pomalu oslabuji. Chtěli mi věřit. Vypadali téměř přesvědčeni, že jsem to neudělala. Jen jsem nevěděla, jak dlouho ještě dokážu zůstat silná. Jediné, co jsem chtěla, bylo vrátit se do postele a přitulit se do svých měkkých přikrývek a zapomenout na tuto noční můru.

Pořád jsme na sebe mlčky zírali, když se najednou otevřely dveře.

Několikrát jsem zamrkala ve snaze zbavit se mlhy v očích. Cítila jsem, jak mi srdce v panice vynechalo úder, když vešel Christian.

Měl na sobě svůj klasický třídílný černý oblek. Ruce měl holé - žádné černé kožené rukavice. Christian na mě několik sekund zíral s prázdnýma očima.

Zůstal u dveří a založil si ruce na hrudi. Při pohledu na Alexandra přikývl.

Když Alexandr vstal a přiblížil se ke mně, zmateně se mi svraštilo obočí.

Strach si ve mně prorazil cestu.

O pár vteřin později jsem ucítila jeho ruce na laně. Došlo k několika tahům a já sebou trhla tím nepohodlím a bolestí.

Pak jsem měla ruce volné.

Věří mi? Nevěděla jsem, co dělat nebo jak jednat. Byla jsem propuštěna, nebo mě chtěli ještě mučit?

"Vstávej," nařídil Christian drsným hlasem. Rychle jsem udělala, co mi bylo řečeno, a přiložila si zraněné ruce k hrudi.

„Jdi do své ložnice. Jsi volná," řekl stejným hlasem bez emocí. Otráveně jsem se nadechla a klopýtla zpět o tvrdou hruď. Nemusel jsem se otáčet.

Věděla jsem, že je to Alexandr.

Chytil mě za ramena a zvedl mě, dokud mě moje slabé nohy nemohly podepřít. Třásla jsem se tak, že kdyby nebylo Alexandra, byla bych na podlaze.

"Můžeš chodit?" zeptal se podivně měkkým hlasem, jako by mluvil se zraněným zvířetem.

Přikývla jsem a on mě nechal jít. Zavrávorala jsem dopředu a pomalu jsem šla k Christianovi, nohy jsem měla těžké. Moje oči zůstaly soustředěné na něj, když jsem mířila ke dveřím. Nehýbal se ani nic neřekl, zatímco na mě dál zíral.

Když jsem prošla dveřmi, Christianův chladný hlas mě zastavil.

"Ani nemysli na útěk."

Když jsem přikývla, nepodívala jsem se na něj. Útěk mi ani neprošel myslí. Věděla jsem, že nemůžu utéct. Nemělo to smysl.

Jeho muži by mě prostě chytili a nakonec bych musela zaplatit za svůj vzdor. Netoužila jsem vrátit se do tohoto suterénu nebo cítit Christianův hněv.

Žila bych svůj život jako tichá služebná a snažila bych se stát co nejneviditelnější.

Slyšel jsem Cessarův hlas. "Šéfe, proč jsi-"

Christian zvedl dlaň a umlčel ho. Ramena mi poklesla a chtělo se mi úlevou brečet.

Sledovala jsem Romana, když mě vedl. Vyšplhali jsme po schodech, čímž jsme se dostali na hlavní úroveň. Nikoho jsem neviděla a v domě bylo naprosté ticho.

"Kolik je hodin?" zeptala jsem se nervózně.

"Půl třetí ráno," odpověděl Roman.

Moje kroky zakolísaly. Téměř sedmnáct hodin. Byla jsem v tom sklepě skoro sedmnáct hodin.