Icy Love

33✔️

Maya

Když se přestal hýbat, nic jsem necítila. Mé tělo bylo otupělé. Zmrzačené bolestí a strachem. Vytáhl ho ze mě, sundal ze mě ruku a položil dlaně na matraci po obou stranách mého obličeje. Naklonil se nade mě a usmál se.

"Šťastných, sladkých šestnáct, lásko."

Na ten úsměv nikdy nezapomenu. Navždy se mi vryl do paměti.

Probudila jsem se a snažila se křičet. Vystřelila jsem v sedě z postele, pokrytá potem. Ztěžka jsem dýchala srdce mi silně bušilo o hrudní koš. V žilách na krku mi tepalo a hlava mě bolela.

Bylo mi horko. Příliš horko. Hořela jsem a mé tělo se silně třáslo. Sotva jsem mohla dýchat. Rychle jsem se vyškrábala z postele, postavila se a přecházela po místnosti. Nejistá se závratí, všechno kolem mě bylo rozmazané. Moje uši vydávaly zvláštní štípavý zvuk a pak bylo všechno ztlumené.

"Noční můra. Byla to jen noční můra, Mayo. Jen noční můra," řekla jsem si.

Nebyla to ale jen noční můra.

Byla to moje realita. Moje pravda. Obrazy se mi promítly hlavou najednou a já padla na kolena. Bylo toho příliš. Zavřela jsem oči před výbuchem agónie, který prošel mým tělem.

Schovala jsem si obličej do dlaní a vzlykala. V hrudi se mi vytvořil tlak a zvedl se mi žaludek.

Moje slzy neměly konec a začala jsem truchlit. Celé tělo se mi třáslo, když jsem se předklonila a zvedla se. Lehla jsem si zpátky na podlahu, schoulila se do sebe, zatímco jsem dál plakala.

Myslela jsem, že jsem utekla ze své minulosti, ale pronásledovala mě. I když jsem už nebyla v Dmitriho pasti, stále držel struny a jako by pořád za nějakou táhl.

Jen jsem si jednou přála, abych mohla žít beze strachu. Jen jednou jsem chtěla být úplně svobodná.

Chtělo se mi křičet. Vztek nad nespravedlností, která mi byla udělena. Ale nemohla jsem.

Chtěla jsem zapomenout, ale byla jsem hloupá, když jsem věřila, že mohu být šťastná. Ale moje realita by nakonec vždy následovala.

Můj pláč se změnil v trhavé dechy, když mě přemohlo vyčerpání. Otevřela jsem uplakané oči a první věc, kterou jsem viděla, bylo sako Christiana na mém křesle.

Bez přemýšlení jsem se připlazila k pohovce a popadla sako. Zabořila jsem obličej do látky a tiše plakala.

Když mé slzy a vzdechy konečně utichly, klesla jsem na pohovku a zhluboka se nadechla a znovu jsem ucítila Christianovu kolínskou. Začala jsem se uvolňovat.

Nevěděla jsem proč a jak, ale jeho vůně mě uklidňovala. Vydechla jsem do Christianovy bundy. Kromě jeho kolínské jsem cítila i jeho. A to stačilo, abych se zase cítila bezpečně.

Jediné, co jsem chtěla, byl mír, a i když to bylo na chvíli, našla jsem ho. Nezpochybňovala jsem to. Nechtěla jsem. Prostě jsem to přijala.

Lehla jsem si na podlahu vedle pohovky, schoulila jsem se do klubíčka a přitáhla si Christianovo sako k hrudi a zabořila se do něj.

Tentokrát byl můj spánek bez nočních můr a Dmitriho zlého úsměvu.

Jediný, co jsem cítila, byl mír.

Sluneční světlo mi svítilo do obličeje a já jsem pevně přitiskla oči proti záři. Otočila jsem se, trhla jsem sebou bolestí v zádech a cítila jsem, jak se mi zmateně svraštilo čelo. Proč mi moje měkká, plyšová postel připadala tak tvrdá?