Stíny minulosti (SNARRY)

3.kapitola

Uplynulo pár týdnů a veškerá Severusova korespondence Potterovi zůstala bez odpovědi. Odmítal cokoliv posílat mužovu asistentovi; nebyl přece žádný cizi člověk.

Nevěděl, jestli ho záměrně ignoruje, nebo jestli má Potter tolik práce, ale každopádně ho to rozčilovalo. Pokud by měl být zcela upřímný, představoval si, že jakmile se Potter dozví, že je zpátky v Anglii, jen těžko se toho spratka zbaví. Jenže tomu tak nebylo.

Nechal ho tak, dokud to dál už nevydržel, a pak se rozhodl, že půjde rovnou k muži domů. Nevěděl přesně, kde bydlí, ale věděl, že to bylo někde kolem zátoky Ringstead, a opravdu, jak těžké může být najít domov, který na pobřeží vlastnil čaroděj?

Jak se ukázalo, odpověď byla velmi. Měl vědět, že Potterova bezpečnostní opatření budou rozsáhlá, jak ho nakonec sám naučil. Po magii nebylo ani stopy, a pokud šlo o dům, jediná místa, která našel, bylo pár rekreačních chat u pláže, v žádné z nich nebyl Potter a jeho potomek.

Bylo to frustrující, ale měl to čekat. Léta strávená mimo stín války otupila jeho smysly, když došlo na taková ochranná opatření, ale nepochybně stále existovala skupina lidí, kteří by rádi viděli, jak Potter zaplatí za to, že se zbavil jejich milovaného Temného Pána. Nemluvě o hromadě fanoušků, jimiž se Potter stále mohl chlubit a kteří nechtěli nic jiného než volný vstup k mužovým dveřím.

Přesto to bylo zatraceně otravné pro ty, kteří se prostě chtěli zastavit na šálek čaje nebo možná na něco silnějšího.

Vzdal se tohoto úsilí jako prozatím ztraceného případu, a rozhodl se poobědvat ve vesnici míli od pobřeží. Do Osmingtonu to byla snadná procházka po skalní stezce a hospoda byla útulným a pohodlným místem k pohoštění.

Byl už v polovině druhého půllitru tmavého piva, když ho zaujal pohyb za oknem. Protože si nebyl úplně jistý, jestli si s ním jeho zrak nehraje, díval se. Pak se otevřeli dveře, a Potter vstoupil v doprovodu podivně vyhlížejícího psa.

Došel k baru, cestou pozdravil několik lidí a pak požádal o ženu jménem „Wendy", která se objevila z kuchyně.

"Tady máš," usmál se Potter. „Oba utahaní z dlouhé procházky.„

„Ach díky, Harry. Jsi hvězda. Běž, Basile, na místo." Wendy zavelela a pes odklusal k pelechu před ohněm. Vskutku psí život. „Dáš si něco na účet podniku za ty potíže?" Zeptala se Harryho.

„Už jsem ti na to někdy řekl ne?" Odpověděl Potter.

„Hodný hoch."

Potter počkal na svůj půllitr a pak si ještě několik minut povídal, než se otočil a hledal si stůl. V tom okamžiku si všiml, že u okna sedí Severus. Možná to byly jen ty dobře vybroušené reflexy chytače, které muži zabránily, aby překvapeně neupustil sklenici.

„Dobré odpoledne, pane Pottere." Řekl hladce, natáhl nohy, skřížil je u kotníků.

„Profesore." Potter rychle nabyl vyrovnanosti. „Nečekal jsem, že vás tu uvidím.„

„Raději bych si myslel, že ne. Připojíte se ke mně, že?"

Potter zaváhal, rozhlédl se po hospodě, jestli nemá jinou možnost, a pak se pomalu posadil k Severusovu stolu.

„Vy jste se dal na venčení psů?" Zeptal se Severus a kývl hlavou směrem k tiše chrápajícímu psovi u ohně.

„Občas udělám majitelům laskavost. Procházka je se psem po boku lepší. Basilova společnost je dobrá.„

Severus si nechal svůj názor na toto téma pro sebe. Pokud si bude chtít získat Pottera, aby ho znovu dostal do postele, urážky nejsou moudrý tah.