Coffee

Francouzské cold brew

Yoongi s Hoseokem se rozloučili se Sejinem a sledovali jak nastupuje do auta. Yoongi cítil v kostech veškeré své obavy. Bez Sejina a zvuku kol projíždějících tajícím sněhem bylo kolem nesnesitelné ticho, ale nikdo z nich ho nechtěl prolomit. Byl čas nad nimi vyřknout rozsudek, proto bylo lepší neříkat nic.

Všichni už nejspíš spali, jen jim nechali rozvícené světlo na kuchyňské lince, kam Hoseok odložil klíče. Yoongi jakoby chtěl odsunout jednu ze židlí u pultu ale poté si to rozmyslel.

Ve skle zahlédl svůj rozmazaný odraz. Zase se jednou sám sebe ptal, jak se sem dostal, jak je možné, že na sebe zírá v takové situaci a jestli neexistuje nějaká jednoduchá cesta, jak se zachránit. Hoseok byl na druhém břehu rozbouřené řeky a neexistoval most, který by ho přes ni přenesl. Byli si vzdálenější než kdy jindy a přesto nebylo v jejich úmyslech nic neupřímného. Yoongi tušil, na co Hoseok myslí.

,,Nemůže to počkat do zítra?" vzhlédl k němu jen velmi zběžně Yoongi. Bylo moc pozdě, jeho mysl nefungovala tak, jak potřeboval. Ještě jeden den. Možná je jeden den dost na to, aby mu ve snu někdo poradil jaká je ta nejméně bolestivá cesta ven, možná byl jeden den dost na to, aby to všechno prostě vyšumělo do ztracena.

To všechno, těch pár měsíců, bylo moc hezké ale jak moc skutečné to vlastně bylo?

Hobi se na něj díval dále, snažil se přijít na to, co se mu honí hlavou. Celou tu dobu, kdy na to celé Sejin přišel to bylo s oběma těžké. Hoseok vlastně nechápal jestli má na nějaký smutek v téhle chvíli právo. Pořád chodil spát k Yoongimu do postele, protože se nedokázal přimět to nedělat, znamenalo by to že je na Yoongiho naštvaný. Mluvili spolu jen o bezpečných tématech jako byl trénink, počasí nebo práce ve studiu. Jakoby se spolu vrátili o několik měsíců zpět nebo hůř, na úplný začátek ještě před několika lety, kdy se skoro vůbec neznali.

Za těch pět dní byla nálada mezi všemi sedmi otřesná. Hoseok byl hlavou všude jen ne ve svém těle. Pořád přemítal, přemýšlel, kdy propásl ten moment, kdy měl všemu učinit konec. Ten zlom, ze kterého nebylo návratu. A nebyl jediný ztracený kdesi ve své hlavě, ovšem u něj to šlo nejvíc poznat.

,,Dobře," přikývl, ,,tak zítra."

Moc dobře věděl, že pokud se s Yoongim chce o něčem bavit, tak ho nikdy nesmí nutit. On i Namjoon to zjistili po zlém. S tichým dobrou Yoongi odešel nahoru a Hoseok se opřel zády o linku. Promnul si dlaní obličej a zaklonil hlavu.

Byl si jistý, že teď je nejlepší nechat Yoongiho o samotě. Ale bylo to těžké, chtěl něco dělat a to teď hned nebo bude pozdě. Kdesi uvnitř sebe tušil, že už je stejně po všem, ale bál si tak hluboko sáhnout.

Místo toho, po ještě několika tichých vteřinách, se vydal do svého vlastního pokoje. Připadal mu plný cizích vůní a cizích opuštěných věcí. Chtěl usnout ještě předtím než mu cizí bude připadat i všechen ten čas strávený s Yoongim v kavárně. Nesnášel ten pocit, že je po všem. Měl pocit, že nejlepší by bylo se teď zvednout, probudit ho a třeba se pohádat. Všechno bylo lepší než tohle nechutné nic.

Ráno, přesně v šest třicet, Hoseokův křehký polospánek přerušil zvuk jeho mobilu.

Youngjae v tom telefonu už nic nenašel

Můžeme to pustit z hlavy.

Hobi se zase přetočil na záda a mobil si přitiskl na hruď. Smazalo mu to alespoň jednu vrásku z čela. Nikdo na to nikdy nepřijde, žádné důkazy neexistují. Může to pustit z hlavy.

Potkal se Namjoonem v kuchyni. Zřejmě se vrátil z ranního běhu a teď dopíjel svou kávu. Hobimu by jindy připadal jeho zamyšlený obličej legrační, Namjoon občas vypadal, že řeší kvadratickou rovnici i když krájel chleba, ale dnes to Hoseok nějak nedokázal ocenit.