Coffee

Nechutně sladké latté

Mohl cítit tu elektřinu vystřelující do konečků jeho prstů, oči nedokázaly zůstat na jednom místě déle než pár chabých vteřin a měl pocit, že ho někdo musel soldině udeřit do hlavy, jelikož se ještě nikdy necítil takhle podivně vzrušený.

A to všechno jen když kráčel ulicí, kterou znal jakoby se tam snad i narodil. Neuvěřitelné, že je to teprve měsíc a pár dní, co tudy šel prvně. Uviděl se v jedné z výloh teď už zavřeného obchodu s nudlemi a na chvíli se zastavil. Nevěděl, co divného je s jeho obličejem, že se v tom odraze nepoznává. Možná to přehnal. Měl na sobě černý kabát, baret a brýle nechal doma. Začal litovat toho, že si tak dlouho kulmoval vlasy a vyhnal každého, kdo se mu snažil pomoci. Jeho vlasy teď byly nepravidelně vlnité, na některých místech až kudrnaté. Připomínal sám sobě ovci.

Vydal se dál. Párkrát se pozastavil nad tím, proč na tom vlastně tolik záleží. Jde za Yoongim. Yoongim.

Za Yoongim do kavárny chodil skoro každý den. Hádal se s ním, smál se s ním a tancoval s ním, jakoby byli dlouholetý manželský pár už déle jak měsíc. Proč na tom teď tolik záleželo? Přesně tak, nezáleželo. Protože kdyby to byl kdokoliv jiný, někdo kdo není Yoongi, tak by se snažil vyniknout, ale teď nemusel. Stačilo se cítit dobře a jít s hlavou hrdě vzhůru.

Dál ulicí šel s úplně jiným úsměvem na rtech, v určitém směru byl totiž spokojený. Sám se sebou a i to, jak najednou vnímal nervózní bušení ve své hrudi.

Prohlížel si žluté osvětlení ulice a občas si přitáhl límec svého kabátu blíž k obličeji, když zafoukal silnější vítr. I tak byl jeden z těch teplejších večerů. Až konečně došel až před kavárnu.

Svítila tam pouze ta jedna lampička u výlohy, která se Yoongimu tehdy zalíbila, ale stejně nebylo vůbec vidět, jestli v obchodě někdo je nebo ne. Bylo ovšem odemčeno, a tak vešel dovnitř. Zvonkohra se rozezněla a Hobiho oči si pomalu začaly přivykat na šero kavárny.

,,Sun?" Zkusil zavolat a došel k lampičce. Ve tmě to tu dokázalo být znepokojivě děsivé.

Chvíli to trvalo, ale zanedlouho se rozsvítila žárovka za puntíkatým závěsem a on uslyšel zvuk bot, rychle scházející schody. Projela jím další vlna vzrušení. Vlastně vůbec nevěděl, co čekat.

Sun nejdřív vystrčila pouze hlavu a Hoseok viděl jen její bílé zuby, které odhalil široký úsměv.

,,Yoongi řekl ať přijdu..." Vysvětlil jí trochu zdrženlivě a omotal si provázek z lampičky okolo prstu. Možná to špatně pochopil?

,,Tak pojďte!" Vybídla ho celá nadšená. Hoseok chvíli přemýšlel kam má jít, když už do kavárny došel a Sun nehodlala čekat, až si doprohlíží její kytičkové tapety.

,,Pro Krista, vy dva vážně pokoušíte moji trpělivost!" Vyběhla ze závěsu, chytila ho za ruku a táhla ho ke schodům.

,,Nahoru." Ukázala mu prstem a když Hoseok stoupnul pouze na první schod, hnala ho rukama, jakoby byl slepice, kterou žene do kurníku. ,,Huš!"

Hobi se zasmál a pomalu schody vyšel, i když stále lehce zmatený. Sun ho následovala a v obýváku ho dohnala až ke dveřím na půdu.

,,Vy mě chcete unést?" Nahodil jako žert a spíše jako úlevu své vlastní nervozitě.

,,Prostě jděte." Mávla nad tím rukou a Hobi opět, a opět nerad, vystoupal i chatrné dřevěné schody na půdu.

Pořád tam byl nechutně teplý vzduch, jelikož nebylo jak větrat, a hromady starožitných věcí, které zažily i lepší dny. Hoseok se rozhlížel kolem a vážně už si začínal myslet, že uslyší ze zdola zlý smích a zamykání dveří.