Coffee

Black Tea

Oba věděli, že přijde čas, kdy toho budou mít hodně. Ať už to byl nekonečně dlouhý a únavný trénink, všechny detaily, které si chtě nechtě museli vtlouct do hlavy nebo celková nepohoda, která se okolo všech vznášela jako jedovatý opar.

Počasí už nebylo hezké a prosluněné, ale dny začaly šedivým ránem a skočily temným a chladným večerem. Času na to jít k Sun do kavárny nebylo tolik, kolik by si Hoseok s Yoongim představovali. Přesto se tam vždy stavili alespoň na rychlé espresso a minuli se ve dveřích.

Vracet se tam znamenalo alespoň na deset minut uniknout, aspoň na zlomek chvíle být v jejich málem světě. A ten cudný úsměv ve dveřích, který si vyměnili, když se v kavárně potkali, jim do jisté chvíle stačil.

Byli ve studiu a Hoseok vedl jejich trénink, na kterém si skoro každý dělal co chtěl a jemu dalo dost velkou práci je všechny sjednotit. Yoongi stále stál bokem a rozmlouval se spoustou lidí. Hoseok ho poprvé nechal. Věděl, že to musí být důležité.  Ale i po té co si všechno zopakovali třikrát a jemu tam ta díra začínala silně vadit, se Yoongi nepřidal. Pohledy, které mu Hoseok sem tam věnoval zůstaly bez odezvy.

,,3... 4... pam! Pam! Pam- Yoongi!" Okřikl ho Hoseok, který ztratil trpělivost ve chvíli, kdy se Yoongi pokorně uklonil jedné ženě a přesunul se k muži v černé čepici.

Blonďák se otočil a ani z Hoseokova napjatého postoje nepoznal, co se po něm chce. A to přililo olej do ohně.

,,Co máš dělat?" Otočil se k Yoongimu čelem a Yoongi dostal chuť se proti Hobiho útočnému tónů nějak ohradit. Přesto veškerá slova polknul a velmi lacině a zrychleně předvedl svou část choreografie.

,,Děláš to špatně..." povzdechl si se strojeným klidem a už nakročil, že k Yoongimu dojde a osobně do něj vtluče správné kroky.

,,Né všechni dělají pořád všechno perfektně." Utrousil Yoongi a překřížil  ruce na hrudi. Právě teď mu nemohlo být víc jedno, že špatně máchá rukama. ,,Stejně jsem vzadu, tak na tom nesejde."

,,Jenže když to dělá špatně jeden, tak to kazí všem." Založil zase ruce v bok Hobi a pokusil se napodobit Yoongiho odmítavý postoj. Všichni ostatní poznali, že se věci začínají přiostřovat a když už chtěl Jimin zakročit, Hoseok nějakým super šestým smyslem vycítil jeho pohyb a střelil po něm pohledem.

,,Proč mám pocit, že to nikdo neberte vážně?" Osočil tentokrát už všechny.

,,Samozřejmě že ano." Ohradil se odněkud Namjoon, který konečně dostal možnost zasáhnout. Yoongi si unaveně promnul obličej, otočil se na patě a zkrátka a jednoduše z místnosti odešel. Hoseok byl totiž jediný, kdo si neuvědomoval, kolik hodin tu už ze sebe všichni potí duši.

Ti, kteří zůstali, po sobě hodili zmatené pohledy. Hoseok s Yoongim se nehádali. Když už se na něčem neshodli, dokázali to během pár chvil přejít. Ještě nikdy se nestalo, že by po sobě křičeli.

Yoongi vyšel z dormu ani ne čtvrt hodiny poté. Vítr ho šlehal do tváří a ani slunce, chvílemi prostupující skrz hustá a šedivá mračna, ho nemohlo ohřát. S hlavou schovanou v kapuci a rukama hluboko v kapsách přemýšlel o tom, jak hrozně nerad se hádá. Obzvláště s Hoseokem. Kdo se u všech svatých hádál s Hoseokem a myslel to vážně? A I kdyby to někdy vážně myslel, tak Hobi nikdy. Ale Yoongi si tím teď nemohl být jistý.

Nikdy by takhle nezareagoval, kdyby si na něm stres a únava nevybraly své. Věděl, že to všechno bylo nesmírně přehnané, ale byl to Yoongi a ten nevěděl jak se pořádně omluvit. Tak zkrátka utekl a teď nevěděl co dál.