Coffee

Dnes: jen hořký čaj

Hoseok se k večeru bavil už snad se všemi, i těmi, kde si občas dopomohl rukama nebo nohama. Pyšně ukazoval na ostatní, když někdo pochválil výzdobu a napjatě se opíral lokty o stůl, když někdo začal novou historku. Občas, to už bylo blízko k hodině kdy Sun zavírá, se objevila nějaká zbloudilá duše, objednala si, na chvíli si sedla ke kroužku starých mužů a pak odešla. Ať už se všechno zdálo v pořádku nebo ne, Hoseok se cítil zvláštně. Jakoby něco neudělal, jakoby něco pokazil a přemýšlel jestli se Yoongiho zeptat nebo ne. Bál se toho, co by uslyšel. 

Konečně, generál Tylor se zvednul a posbíral své muže. Jin se okamžitě nabídl Hoseokovi pomoci s nádobím a Namjoon, Sun i Jimin vyprovodili vojáky až ke dveřím. 

Hoseok zrovna pokládal hrníček na vrch věže z talířů, když zahlédl, jak Sun pevně omotala své tenké ruce okolo generála Tylora. Yoongi udělal dobře, když jim zavolal a Hoseok doufal, že to Yoongi ví. 

Rozhlédl se po kavárně a střetl se s ním pohledem. Stál u pultu, opřený zády a Hoseok se na něj usmál, jako nějaký pokus o to, zjistit jak na tom spolu jsou. K jeho překvapení se Yoongi usmál nazpátek a odrazil se od pultu. Obešel Hoseoka jakoby tam ani nebyl a šel se rozloučit s generálem a jeho muži. 

Hobi věřil, pevně v to doufal, že další den bude všechno lepší, že se vrátí zpět do normálu. Že si sedne za stůl, objedná si kávu a budou s Yoongim a Sun mluvit o všem možném. Yoongi že bude čmárat do svého sešitu, že Hobi bude tancovat u výlohy a Sun si kreslit za pultem. Že se k němu Yoongi zase přidá a on ucítí jeho srdce zběsile bít kdykoli, kdy k němu bude dostatečně blízko, aby se ho mohl dotknout. 

Protože je daleko snažší věci nechat tak jak jsou a ignorovat varovné signály, které přichází jako motýli tančící v břiše. Bylo snazší stát než se hnout v před. Jakkoliv k vzteku to mohlo být. 

,,Vy dva…" spustil Jin hned jakmile Hoseok položil talíře k malému dřezu v rohu chodby, kde začínaly schody. ,,Co… se tu přesně děje?" 

Hoseok vzal hrníček z vrchu všech těch talířů a zadíval se do něj. Kladl si tu stejnou otázku, ale jelikož na ni neznal odpověď, hrníček zase odložil a nonšalantně pokrčil rameny.

,,Co tím myslíš?" Doplnil svá slova o úsměv a vzal si z kraje dřezu další houbu. Jin velmi rychle pochopil, že se nemá dál vyptávat. Pokud se Hobi rozhodl hrát hloupého, většinou to mělo velmi dobrý důvod. 

,,Ale nic." Zamluvil to i když ta scéna, kdy to vypadalo, že se ti dva políbí, byla stále vrytá v jeho vzpomínkách. ,,Jen... že vypadáte šťastní." 

Hobi na to opět nic neřekl. 

Seokjin totiž vlastně ani nic vysvětlovat nepotřeboval. Namjoon mu už všechno řekl aniž by chtěl a všem ostatním bylo tak nějak jasné, že jejich častá nepřítomnost není jen tak. Neměl právo jim do toho mluvit a už vůbec ne je jakkoliv soudit. 

Byla přesně hodina a sedm minut po zavíračce, když si se Sun vyměnili poslední obětí na rozloučenou a všichni se vydali domů. Yoongi a Hoseok každý na druhé straně chodníku. 

Ráno se Hobi probudil z nejasného snu, který velmi úzce souvisel se včerejším večerem. Asi deset minut ležel na boku a nevěděl, jestli si ho snaží vybavit nebo na něj zapomenout. Pořád ten moment viděl před očima a z postele vstal nejistý. 

Jenže když došel do kavárny, jeho mysl ovládly zcela jiné myšlenky. Sun nestála za pultem, ale seděla na barové stoličce vedle Yoongiho, který na sobě stále měl svou zimní bundu. Hoseok chápal proč, v kavárně byla opět neskutečná zima. 

Sun měla v klíně ten kožený deník a velmi důležitě ho střežila. Hobi si už myslel, že se zase stalo něco strašného, ale Sunin úsměv ho vyvedl z míry. 

,,36. den. To bylo včera. Dnes je to přesně 37 dní." Spustila, když Hoseok hodil svou tašku přes stoličku a upřeně se na oba zadíval. 

,,Od… čeho?" Zeptal se a pohledem skočil k deníku. 

,,Od té sázky." Zamumlal Yoongi, jakoby na tom vůbec nezáleželo. Měl na hlavě černou kšiltovku, a tak bylo těžké mu vidět do obličeje. 

,,Vážně?" Zarazil se Hobi a projela jím vlna nedočkavosti. Nijak to nepočítal a ve všem tom shonu i zapomněl, kolik čárek vlastně má. ,,Jak to dopadlo?" 

Stoupnul si Sun za záda a i Yoongi se naklonil blíž, když barmanka deník otevřela. Hobiho oči ihned vyhledaly své jméno a až potom to Yoongiho. Sun se dívat nemusela, dávno už to věděla a s úsměvem přeskakovala pohledy mezi oběma muži. 

,,Tys vyhrál." Ukázal Hoseok prstem na Yoongiho skóre. Přesně o jednoho člověka. Nejdřív mu nedocházelo, co to znamená. Byl za Yoongiho rád, ale potom si vzpomněl, že bude muset Yoongimu splnit o co si řekne a to bez výmluv. 

Zklamaně se rozhlédl po obchodě a jeho oči padly na Sun. To už ji nikdy neuvidí? Vážně ho odtud Yoongi vyhodí? Určitě změnil názor za tu dobu co tu spolu byli. 

,,Tak mluv. Co chceš?" Zabodl Hobi prsty do vlastní rány. Část něj byla velmi nedočkavá a dychtivá vědět, co Yoongi vymyslí a ta druhá se upřímně bála.

,,Odejdi odtud." Řekl Yoongi aniž by zvedl hlavu. Hoseok na prázdno otevřel pusu a rychle ji zase zavřel. Cosi se v něm hnulo a on začal cítit vztek. Vážně to nakonec udělá? Proč mu tu tak vadil? Hoseok si celou tu dobu naivně myslel, že je jim tu spolu dobře. Že Yoongi je tu sním rád, že je tohle jejich svět, kde si oba rozumí i když nikdo nic neříká. 

,,Proč by Hobi odcházel? Pane Yoongi nebuďte hrubý." Protestovala Sun a odložila deník na pult. Hoseok stále čekal, že se na něj Yoongi alespoň podívá a řekne, že to nemyslí vážně a ve skutečnosti chce něco jiného, ale když blonďák konečně zvedl hlavu, jeho pohled byl pevný a neodmítavý. Hoseok ten boj neustál a uhnul očima k výloze. 
 
,,Fajn." Promnul si obličej dlaní a vzal svou tašku. Ještě když odcházel ze dveří, se otočil na Sun a Yoongiho. Barmanka zmateně lítala očima mezi dvěma muži a blonďák už byl k Hobimu dávno zády a pil svou kávu. 

,,Sbohem Sun." Řekl a usmál se na ni než dveře zavřel a neslyšel Sun, jak ho prosí ať se vrátí.

Když potom Hoseok šel tou známou ulicí zpět domů, pomalu mu začalo docházet, že to přece bylo od začátku jasné. Yoongi chtěl být v kavárně sám a nerušen a Hobi mu to jen kazil. Museli si kvůli němu začít dávat pozor, kdo vejde do dveří a vrchol toho všeho nejspíš bylo, když Hoseok přivedl celou skupinu až Yoongimu pod nos. Mělo ho to všechno napadnout dřív, ale stejně nemohl popřít to, jak zrazený se cítil a najednou měl potřebu to Yoongimu všechno vytmavit. Nebylo to fér. 

Hodil svou tašku na pohovku a svalil se vedle ní, oči upřené do stropu. Přemítal, kde se všechno tak pokazilo. Měl totiž pocit, že až do včerejšího večera bylo všechno perfektní. 

,,Jsi tu brzo." Vyšel z kuchyně Namjoon, stále v županu a pantoflích. V ruce držel nejspíš čaj, ze kterého se ještě kouřilo.

,,Yoongi nechce abych už tam chodil." Řekl popravdě a zase se normálně posadil. Proč mu to vlastně tolik vadilo? Nevěděl jestli je naštvaný, smutný nebo ani jedno. Nevěděl už vůbec nic.

,,Já nevím Hobi. Někdy věci nejsou tak, jak se zdají." Pohodil rameny Namjoon a pomalu se napil.

,,Cože?" Zamračil se na něj Hoseok. Až do teď mu nedocházelo, kolik toho vlastně Joon ví a chytil se té malé naděje, že by přece jen něco mohlo být jinak. 

,,Já nevím, já nevím… říkám co mě napadá, promiň." A jen tak zase utekl zpět do kuchyně. Zmatený a vyčerpaný Hoseok hleděl ještě chvíli jeho směrem a pak si na klín přitáhl svou tašku. Třeba mu Yoongi něco napsal. Cokoliv. 

Ale bylo to právě v jeho tašce, úplně na vrchu. Přeložený list papíru, který tam jen tak byl a rozbušil Hobiho srdce prakticky z minuty na minutu. 

Přijď večer, prosím. 

A to bylo vše co na něm stálo.