Coffee

Ristretto pro ty, kteří prohráli

Yoongimu dnešní hvězdná noc připomínala chvíle, kdy spolu všichni jeli kempovat. Seděli na rozkládacích židlích okolo ohniště, kolem nikdo. Ani pořádně nedávali pozor na hovězí, co tam grilovali. Ta důvěrná atmosféra je všechny uvolnila do stavu blažené laxnosti. Kolektivně se shodli na tom, že to byla jedna z nejhezčích nocí jejich života a zároveň stěžejní okamžiky jejich přátelství, bratrství a života jako skupiny. Pod hvězdami probrali svá trápení, unavení a lehce pod vlivem, ale tvrdě upřímní.

Stál na balkoně dormu v chladném únorovém povětří a mnul si zkřehlé prsty. Zvuky aut, autobusů a letadel sem doléhali v tlumeném vrnění. Slyšel jak se ty prosklené posuvné dveře otevírají a zase zavírají. Yoongi svůj nervózní obličej schoval pod hrdlo své plechovky soju. Hoseok se předloktím opřel vedle něj o zábradlí, oblečený v tmavé mikině a teplákách.

Dlouho nikdo nemluvil. Jakoby oba museli nejdříve poznat váhu jejich situace a tíživé atmosféry. Jakoby si museli nejdřív nechat myslí pořádně projít, jak to celé vlastně je a o čem si tak nevyhnutelně musí promluvit. Ani jeden odtud nevyjde jako vítěz.

,,Takže?" nadhodil Yoongi, jelikož nic jiného ani říct nešlo. Nehodlal už dál chodit okolo horké kaše. Bylo toho už dost, dělal jim tím obou laskavost.

Hoseok si navlhčil rty, oči upřené na své propletené prsty. Cítil, jak se třese a sváděl to na večerní teplotu.

,,Takže," zopakoval po Yoongim. Potřeboval ještě trochu času, měl ještě chvíli zůstat vevnitř a jen se dívat na Yoongiho shrbená záda. Ale pomohlo by to vlastně? Možná ani ne, jen potřeboval víc odvahy, kterou teď už nikde nesežene.

Yoongi se k němu otočil čelem, jako správný, rozumný, dospělý muž, co umí řešit své osobní problémy s klidem a nadhledem. Hoseok byl jeden z jeho nejbližších přátel, nebyl to nepřítel. To si říkal a tomu věřil.

,,Oba jsme se do toho zamotali Hobi," připustil. Hoseok přikývnul, ale stále se na Yoongiho odmítal podívat. Jakoby se snad styděl. Yoongi pochopil, že to bude on, kdo to nakonec řekne za ně oba, ,,je lepší zapomenout, že se něco mezi námi stalo."

Hoseok se narovnal, jeho pohled se upřel na vzdálené světélkující budovy. Nakonec ovšem pomalu přikývl. Hobi si myslel, že bude pociťovat zklamání, smutek, možná vztek, ale nějak se nic z toho zatím nedostavilo. Cítil jen smíření. Jakoby to bylo něco, co může jen tak a bez následků zamést pod koberec. A ono to tak bylo, bylo těžké tomu věřit, ale mohl všechno, co s Yoongim prožil, nechat za sebou a jít dál. Bylo to vlastně hrozně jednoduché, protože se musí pochlapit a prostě to udělat.

Yoongi čekal víc, čekal odpor, čekal protest. Doufal v něj i když věděl, že by to bylo k ničemu. Občas si říkal, že by to znamenalo, že existuje možnost, že jsou oba schopní zahodit život skupiny za vidinu šťastné lásky. Nesnášel ten hlas co říkal, nezáleží mu na tobě zase tolik. Věděl že to není pravda. Ale bylo těžké se tomu bránit.

Nasadil si zase svou racionální hlavu na krk.

,,Nebudem se na sebe zlobit, že ne?" zeptal se Hoseoka. Napodobil Hobiho postoj u zábradlí a také se opřel o lokty, plechovku položenou u nohou. Hoseok se už zlobil, jen to neřekl nahlas. Místo toho poslušně zavrtěl hlavou.

,,Sejin má ve všem pravdu," dal se Yoongi do vysvětlování, kterému se chtěl dnes večer vyhnout. Nemohl ovšem Hoseoka nechat chytat se stébel, ,,to jak žijeme se nedá kombinovat s tím, co cítíme. Navíc to nebudeme cítit věčně. Dřív nebo později by to skončilo. A co by bylo potom, Hobi-"

,,Nic z toho ti nevadilo, když jsi mi dal tu pusu," přerušil Yoongiho příkře.

Jasně, blesklo Yoongimu hlavou, podpásovka.