Cold Pretense [YunGi] (Ateez) - DOČASNĚ POZASTAVENO!!

14.

Ahoj!!

,,Takže...já vás tu teď asi nechám chvíli o samotě, abyste si utřídili myšlenky a taky si nezapomeňte promluvit. Sane, až se to vyřeší, napiš mi." řekl jsem v rychlosti a ihned se vydal na odchod. Zastavil jsem se v knihovně a prohlížel si knihy. Ne že bych měl v plánu si něco přečíst, ale nic lepšího na práci jsem neměl. Snad jim ten rozhovor nepotrvá dlouho, pomyslel jsem si. Podíval jsem se na telefon a viděl tam nepřečtenou zprávu od Seonghwy.

--------------------------------------------------------

Hwa:
Sice to asi není tak úplně na mě, abych ti tohle říkal, ale chceš tedy vědět, co se stalo Mingimu?

Me:
Neboj se, nemám v plánu nijak zneužít tuhle informaci.

Hwa:
Měl nejlepšího přítele jménem Jongho. Později se z toho vyklubala láska. Plánovali si, jak půjdou spolu na střední a celkově měli hrozně moc plánů. Jejich láska byla čistá a opravdová. Jenže se pak stala nehoda, při které Jongho ztratil paměť a ještě si poškodil nějaký důležitý orgán, takže byl pak pořád v nemocnici. Poznával Mingiho, ale už nevěděl, že jsou víc než jen přátelé. A když to vypadalo, že je to na dobré cestě, Jonghovo rodina se rozhodla přestěhovat. Samozřejmě, že to ani jeden z nich nechtěl, ale jeho rodiče mu chtěli zařídit tu nejlepší péči. Takže před Mingiho nástupem do prváku odjeli. Mingi tvrdí, že to není kvůli tomu, ale právě tohle je ten důvod proč se před ostatními chová tak chladně.

Me:
Tak teď už chápu...opravdu mi na něm záleží a chci ho vidět se usmívat. Pomůžeš mi s tím?

Hwa:
To je samozřejmost. Jo a nikomu neříkej, že jsem ti to řekl, ano?

Me:
Neboj se, nejsem tak hloupý.

Hwa:
A co San, řekne ostatním, že spolu nejste nebo jsi s ním ještě nemluvil?

Me:
Nejspíš řekne. Byl tam ten kluk, co na mě převrhl tác s jídlem a hádali se. Tak jsem jim řekl svůj názor a teď jen čekám, kdy se budu moc vrátit na pokoj. Asi bych umřel nudou, kdybys mi nenapsal.

Hwa:
Víš, že můžeš kdykoliv napsat a ne čekat až ti napíšu.

Me:
Vím, ale vždy mi to přijde hloupé, nechci rušit. A co vůbec děláš?

Hwa:
No jsem na cestě domů. Byl jsem se podívat na ten byt a rovnou si napsal seznam všeho, co budu potřebovat.

Me:
Budeš s tím pak chtít pomoc?

Hwa:
No proč ne, pomoc se bude hodit.

Me:
V tom případě se mnou počítej. Jdu se kouknout na ty dva. Trvá jim to moc dlouho. Pak se ozvu.

Hwa:
Dobře.

---------------------------------------------------------------

Byl jsem na cestě zpět. Už byli o samotě moc dlouho a nikdo se mi neozýval. Pro jistotu, že by tam byl i Wooyoung, jsem tentokrát zaklepal. Nechtěl jsem riskovat, že je vyruším při bůhvíčem. Neboť ti dva do sebe byli blázni, jen to sami neviděli. Nikdo neodpovídal, a tak jsem vstoupil odvnitř. Přestože nikdo neodpovídal, San seděl na posteli se sklopenou hlavou. Přisedl jsem si k němu. Snad jsem něřekl nic tak hrozného. Položil jsem mu ruku na záda a následně po nich začal přejíždět.
,,Pokazil jsem to hodně?" tiše jsem optal.

,,Ne ty jsi nic nepokazil. Řekl jsi pravdu, jen...jak jsi to vlastně věděl?" pozvedl k němu hlavu a zpříma se mu díval do očí.

,,No slyšel jsem vás...a tak nějak jsem měl podezření, že ti na něm záleží, když jsi o něm mluvil. A co se tedy stalo, že jsi ani nereagoval na klepání?"

,,Ptal jsem se jej, jestli byla pravda to, co jsi říkal. Přikývl. A když jsem se ho zeptal, jestli mi dá šanci, neodpověděl. Místo toho utekl. Takže teď přemýšlím, jestli někdy tu šanci dostanu. Opravdu mi na něm záleží, ale u mě je tohle těžko uvěřitelné. Když se ke všem chovám...však víš až moc "přátelsky" . Zítra řeknu ostatním, že spolu nechodíme."

,,Ještě to nevzdávej. Prostě jen přestaň s tím "přátelským" chováním k ostatním, čímž bys mu mohl dokázat, že tvá slova nebyla jen slova. Pomůžu ti, když budeš potřebovat." řekl jsem s úsměvem na tváři a poplácal ho po zádech.

,,Děkuji." hlesl a než se dlouhán stihl zvednout, objal jej.

Objetí jsem mu nakonec oplatil. Poté jsme se šli najíst. Podivuhodně v jídelně skoro nikdo nebyl. Avšak i těch málo lidí se na nás culilo od ucha k uchu a něco si mezi sebou šeptalo. San si povzdechl. Nakonec vytáhl telefon a začal do něj zběsile ťukat. Nedalo mi to a musel jsem se zeptat.
,,Děje se snad něco?"

,,Jen mi vadí jejich pohledy. Napsal jsem na svůj profil, že s tebou nechodím, tak ať to přestanou vytahovat a tebe nechají na pokoji, pokud ti to budou vyvracet, pošli je za mnou." řekl a uklidil telefon zpět do kapsy. Poté šel k pultu s jídlem a nabral si, co se mu zlíbilo.

Následoval jsem jej. Pořád se mi zdál smutný. Soudě podle všeho mu ani to jídlo nepřidávalo radost, když se v tom nimral. Povzdechl jsem si.
,,To jídlo ti nic neudělalo a je to dobrý tak koukej jíst normálně. Uvidíš, že vše bude dobrý."

,,Snad. Dneska nějak nemám chuť k jídlu. Ani nevím proč jsem sem šel." řekl bezduše. Jenže když viděl naštvaný pohled Yunha, těžce polkl.
,,Dobře mami, sním aspoň půlku." řekl a na tváři se mu objevil menší úsměv. Následně opravdu snědl aspoň půlku ze své porce.

,,Vidíš, že to nebylo tak hrozné. Navíc budeš potřebovat energii k tomu, abys ho získal." prohodil jsem s úsměvem. Po tomto incidentu jde vidět, že San není až tak špatný. Konečně ukázal svou pravou stránku a taky mi už nepřipadal tak otravný a nesnesitelný.

,,Taky jsem si všiml, že jíš nějak moc, takže pro koho sbíráš energii ty. Pro Seonghwu určitě ne." nadhodil a povytáhl obočí.

,,Co ty jsi za člověka, že se ti nálada otočí a sto osmdesát stupňů. Pro nikoho, jen rád jím."

,,Jo jasně...napadá mě jen jedna osoba. I když pořád nemůžu přijít na to, proč zrovna on...je to mIngi, že?"

A sakra! Dostal mě! Byla hloupost lhát, neboť mé červené tváře, mu dost napovídaly, že se neplete.

,,A to jsem ti říkal, aby ses od něj držel dál a ty se do něj zakoukáš. Fajn, není tak hrozný, jak jsem říkal. No ale určitě na něj budeš potřebovat až moc jídla. Vybral sis dost tvrdý oříšek."

Pokračování příště...