ABDL || l.s.

46.

Když jsme se dostali domů, pomohl jsem Louisovi do postele a nechal ho spát, byl úplně mimo, už vůbec netušil, co říká, nejspíš ani nevěděl, kde se právě nachází. Trochu jsem se bál, aby se něco nestalo, aby mu nebylo z alkoholu špatně, nebo něco podobného, byl jsem nervózní, ale pokusil jsem se uklidnit a sám se uložil do křesla.

Nechtělo se mi spát, byl jsem až příliš nabitý energií, abych usnul, a tak jsem si jen vzal jednu peřinu a zabalil se do ní v křesle. Nechtěl jsem v tu chvíli ležet vedle něj, netušil jsem, co se bude dít, a tak jsem si raději udržoval odstup.

Aniž bych si to uvědomil, po nějaké době jsem stejně usnul, probudila mě až hlasitá rána. Polekaně jsem sebou trhl, musel jsem být v hodně lehkém spánku, protože mě dokázalo probudit to, když Louis spadl z postele.

Netušil jsem, jak se mu to podařilo, chvíli se rozhlížel kolem sebe, jako by netušil, kde to je. Nakonec se postavil na nohy, chtěl jít nejspíš dál, ale nakonec spadl na postel, kde nakonec zůstal sedět. Jednou rukou si podepřel hlavu, možná ho bolela, ale já se nehodlal ptát.

„Co se stalo?” Zeptal se po chvíli, co se nejspíš uklidnil a uvědomil si alespoň pár věcí, netušil jsem, co všechno ví, co všechno si pamatuje, nebo co si myslí, že se stalo.

„Opil ses, ale já tě včas odtáhl, aniž by si toho někdo všiml. Neměl jsi proslov, ale pár lidí už po tobě divně koukalo, takže nevím, co všechno vědí - čeho všeho si všimli.” Oznámil jsem mu.

„Kdes byl ty? Já, vůbec si nepamatuji, kde si byl.” Mumlal, přičemž si mnul prsty hlavu, jako by se usilovně snažil přemýšlet, ale bolest mu to nedovolovala.

Neodpověděl jsem mu, byl jsem pevně rozhodnutý, že ho v tom nechám vymáchat, ať si zbytek domyslí sám, nebylo potřeba to komentovat, vlastně si skoro odpověděl sám.

Po chvíli ticha se na mě konečně odvážil podívat, sledoval jsem ho celou tu dobu, takže se naše pohledy střetly. Jeho zmatený, možná unavený, ještě stále lehce opilý, a můj zklamaný, možná naštvaný, nebo smutný, netušil jsem, která emoce převládá.

Došlo mu to, jak jsem čekal, byl chytrý, nepotřeboval žádné vysvětlení, přesně jak jsem předpokládal. Hlasitě si povzdechl a pohled opět sklopil k zemi. Vypadalo to, že toho vážně litoval, a já se vážně snažil být přísný, vydržet to, aby si uvědomil, co provedl.

Nevydržel jsem to, pohled na něj mě ničil, nenáviděl jsem ten fakt, že on tu byl vždy pro mě, téměř vždy, pomohl mi, podržel mě, poradil, povzbudil, byl tam. Nemohl jsem ho v tom nechat, nemohl jsem ho nechat se v tom utápět, když jsem věděl — připadal jsem si jako jediná jeho naděje. Jako někdo, kdo mu musí pomoci, jinak bude navždy ztracený. Už déle jsem nedokázal snášet ten pohled, uvnitř mě to lámalo na kousky, musel jsem něco udělat.

Postavil jsem se, nejistě, stále jsem netušil, co přesně mám v plánu. Udělal jsem k němu pár nejistých kroků, možná jsem se na chvíli zastavil, nic se nestalo, nezvedl ke mě pohled. Dostal jsem se až k němu, načež jsem konečně promluvil:

„Nebuď smutný.” Pohladil jsem ho jemně po vlasech, trochu jsem si s nimi pohrál, bylo to zvláštní. Vůbec mi nepřišlo, že se to vážně děje, přišel jsem si jako ve snu. Jako bych byl někdo jiný, jako by byl on někdo jiný, celá ta situace byla zvláštní a absurdní.

„Pojď ke mně, pojď za mnou.” Poklepal si na stehno a druhou ruku natáhl ke mě. Za bok si mě přitáhl až úplně k sobě a pomohl mi posadit se obkročmo na jeho klín. Kolena jsem měl po obou stranách vedle něj, na posteli a snažil se sám podepírat, abych na něj nepoložil celou svoji váhu.