ABDL || l.s.

42.

Tak jo, fajn, musíte mi slíbit, že mě za tohle neukamenujete, ani nic podobného, jinak vás nepustím dál! :D

Vážně se mi to sem takhle hodilo a podle mého je to tak v pořádku :D

Ale určitě mi dejte pak vědět, co si o tom myslíte, jestli jste to čekali, nebo ne, jestli z toho máte radost, nebo se vám to takhle nelíbí? Pište, všechno pište, jsem zvědavý! ❤

_________________________________

Jen co jsme se vrátili domů, Jay nám oznámila, že se musí nutně vrátit za svými dětmi, a tak jsme se nestihli pomalu ani rozloučit, jak rychle zmizela. Bylo to zvláštní, říkala, že se nic neděje, ale vypadala, jako by jí někdo podpálil dům, nebo něco takového.

Taky nám řekla, že se musíme zastavit brzy my u nich, že by mě rádi poznali i Louisovi sourozenci, což bylo na jednu stranu opravdu milé, ale na druhou stranu jsem jaksi nevěřil, že by se to někdy uskutečnilo.

Jen co jsme se rozloučili s Jay, vrátil jsem se rychle do pokoje, abych ze sebe mohl dostat kalhotky, které jsem měl stále na sobě. Už jsem měl kalhoty pod zadkem, když se zavřely dveře a já sebou leknutím celý trhl.

Okamžitě jsem se otočil na Louise, který si mě pár sekund prohlížel, než se pomalu přesunul ke křeslu, na které se posadil. Stále mě propaloval podivným pohledem, jako by se zlobil, ale přitom nebyl naštvaný, spíš v něm něco hlodalo.

„Celou cestu mě z tebe šíleně svrběla ruka. Měl jsem chuť ti naplácat už v autě, kdyby tam nebyla má matka, nejspíš bych se neudržel, a přitom moc dobře vím, že na tebe nesmím takhle sáhnout. Neměl bych, neměl bych s tebou dělat nic z toho, co děláme, porušuji tolik věcí, a přitom je mi jasné, že mezi námi už to dávno není jen vztah pacienta a specialisty, jako jsem já. Takže – co s tebou, Harolde? Řekni mi, jak tě mám potrestat za to, co jsi udělal?" Zeptal se s vážnou tváří a já netušil, co mám udělat.

Něco uvnitř mě skákalo radostí, netušil jsem, jak se dýchá, nebo že bych měl vlastně něco říct? Hleděl jsem na něj jako na ducha, tohle jsem od něj rozhodně nečekal, samozřejmě, celou dobu jsem si nepřál nic jiného, ale když na to přišlo? Netušil jsem, jak se mám chovat, byl jsem v šoku.

„Chceš — chceš mě potrestat?" Dostal jsem ze sebe zaskočeně, stále mi to jaksi nedocházelo. Skutečně se to dělo, nebo jsem někde po cestě omdlel? Netušil jsem, jak mám reagovat, co jsem měl říct, když na mě vybalil něco takového, ohnout se mu s úsměvem přes koleno?

„Nejraději bych to udělal, v tom obchodě, ty — v té kabince, a ty kalhotky, víš, jak zatraceně těžké bylo, se udržet? Jen tak tak jsem zůstal klidným a ty jsi mě stejně provokoval, víc a víc, i když jsi o tom nejspíš neměl nejmenší ponětí."

„Já myslel, myslel jsem, že se ti nelíbí." Zasmál jsem se jemně, bylo to šílené, celá naše situace byla, jako by ani nebylo možné, aby se něco takového dělo právě mně. Nikdy bych tomu nevěřil, že se ocitnu právě v takové situaci.

„Jak by se mi mohly nelíbit, když jsi je měl na sobě právě ty?" Optal se s vážnou tváří, díky čemuž mé tváře nabraly rudý odstín. Cítil jsem to teplo, celý obličej mi přímo hořel, když to řekl, bylo to jako sen.

Nemohl jsem uvěřit tomu, že právě on a já, že bychom spolu vážně něco mohli mít, po tom všem, co se mezi námi stalo. Jenže když jsem se na to koukl zpětně, vlastně jsem se spíše divil, že se mezi námi nestalo něco už dřív. Byli jsme jako dva magnety, které okolo sebe kroužily, a bylo předem jasné, že dřív, nebo později, se jeden spojí s tím druhým, pokud se nevzdálí.