ABDL || l.s.

31.

Ukázal mi toho spoustu, přesně jak slíbil, a i přes to jsem si připadal, jako bych tu dívku neznal, ale zároveň už dlouho znal. Bylo to dost zvláštní, co vám budu povídat, hlavně pak kvůli Louisovi, který se při každé takové příležitosti choval naprosto odlišně.

Snažil jsem se mu přizpůsobit a dělat, že je vše v naprostém pořádku, i když jsem se necítil nejlépe. Možná to poznal, díky své praxi s lidmi, nicméně mi na to ani jednou nic neřekl. Nejspíš to byla úleva i pro něj, když jsme při tom nemuseli řešit ještě naše negativní pocity, to už by bylo moc.

Vypadalo to, jako by to Louis všechno dělal z donucení, což se mi nelíbilo, ale nedalo se nic dělat. Potřebovali jsme se dostat dál — pohnout se z místa a někam pokročit, aby se náš vztah nějakým způsobem ustálil a tedy především vyjasnil.

Přinesl její album, který mi zprvu nechtěl ukázat, ale když nad tím přemýšlel déle, došlo mu, že by mi ho ukázala ráda. Říkal, že se ráda chlubila svými fotkami, které jí Louis pomohl pořídit, protože to byla jedna z mála věcí, které se líbily i ostatním.

Líbilo se jí, když ji někdo chválil, protože to za celý její život moc lidí neudělalo, což jsem nechápal. Z toho, co jsem o ní věděl, to byla naprosto úžasná osoba a já nedokázal pochopit, proč ji všichni tak nenáviděli, když neměli ani jeden pádný důvod.

Prohlédl jsem si každou jednu její fotku, pomalu a hezky pečlivě, abych si ji dostatečně vryl do paměti, protože si to zasloužily. Měla nádherné fotky, plné barev a pocitů, i když by si někdo mohl myslet, že to není možné, byl to fakt.

Fotila snad všechno, na co si vzpomenete; od svých nádherných šatů, mašlí, stužek, hraček, budov, zvířat, svých oblíbených míst, přes lidské siluety, světélka, lampy, slunce, duhu, přírodu, všechny rostliny, květiny, zeminu, lidské oči — především tedy Louisovi oči, protože s jinými lidmi se střetávala jen zřídka, až po různé rozbité věci. Hlouposti, u kterých byste ani nedokázali odhadnout původ, všelijaké drobnosti, věci které našla venku na zemi, a podobně.

Bylo to opravdu velice zajímavé. Trvalo mi snad dvě hodiny, než jsem si celý album doprohlížel, bylo to až k neuvěření, jak se může něčí tak velký kus života vsunout pouze do dvou hodin. A když jsem se pak dostal ke konci, nechtěl jsem, aby to skončilo, chtěl jsem nějaké další pokračování — další fotky, které bych si mohl dál prohlížet, jak dlouho bych chtěl, ale to bohužel nebylo možné.

Byl to konec. Poslední stránka, společně s poslední fotkou, kterou uvnitř roztomilého alba měla vystavenou. Vážně naprosto úžasný zážitek, který se dá jen stěží popsat. Nikdy bych nevěřil, že byla něčeho takového schopná, ale očividně byla jiná, než jakou jsem si ji představoval.

Album zdobilo několik nálepek, každá byla jiná, každá v sobě ukrývala jinou vzpomínku, jak mi Louis prozradil. Ukázal jí mnoho míst, které si chtěla uchovat v paměti, a tak si na každém tom místě zakoupila maličkou samolepku a nalepila si ji na něj.

Nedokážu ani slovy vyjádřit, co to pro mě znamenalo, ať už to gesto, nebo ty fotky, které jsem díky němu mohl spatřit. O to větší bomba pocitů musela vybuchnout uvnitř Louise, protože on byl u zrodu každé jedné fotky; já je viděl úplně poprvé a stejně jsem se z toho zážitku jen stěží vzpamatovával.

On u mě po celou dobu seděl — přímo přede mnou, na jeho masivním stole, který stál ve středu dění, v jeho obýváku, kde jsme trávili většinu našeho společného času.

Pozoroval mě, usmíval se na každičkou jednu fotku a nechal mě, abych si je v tichosti a klidu, který okolo nás panoval, řádně a pečlivě prohlédl.