ABDL || l.s.

24.

„Mám pro tebe překvapení." prohlásil Louis, když jsem ráno přišel na snídani. Měli jsme mé oblíbené kukuřičné lupínky s mlékem, díky čemuž jsem vstával tak brzy.

„Vážně?" zeptal jsem se trochu podezíravě, snažil jsem se přijít na to, jestli si ze mě náhodou jen nedělá legraci.

„Ano, půjdeme ven. Včera jsem volal jedné mé známé, která nám na dnešek zařídila rezervaci, takže nás nikdo nebude rušit."

„A kam to tedy vlastně půjdeme?" nadzvedl jsem obočí, protože z jeho vysvětlení jsem to jaksi nepochopil.

„To je to překvapení, neřeknu ti to, uvidíš sám." usmál se na mě, jako by na sebe byl za ten nápad vážně pyšný. „Vím, že jsem tu s tebou v poslední době moc nebyl, tak ti to teď chci vynahradit." dodal.

„Máš přece svoje povinnosti, já to chápu, vážně." nabral jsem si do úst další dvě lžíce, aby se mi v mléku během našeho rozhovoru lupínky moc nerozmočily.

„I přes to jsem ti chtěl udělat radost. Prostě, soužití se mnou není nejlehčí, kór po tom- všem. Vím to a snažím se na tom pracovat, ale nějak se mi to nedaří. Tak to chci alespoň takhle napravit." sklonil hlavu ke své vlastní misce s jídlem a začal se jí prohrabovat lžící, jako by v ní chtěl najít nějakou odpověď.

Po celou dobu jeho monologu jsem ho pozoroval, jak těžce skoro za každou větou polknul. Dlaně se mu nejspíš potily, protože si je několikrát za tu chvíli utřel do kalhot; byl jsem si jist, že si to ani neuvědomoval.

„Nemusel si to dělat, ale jsem rád, že se konečně nějak odtrhneme od toho stereotypu, který tu už pár dní vedeme." ušklíbl jsem se na něj pobaveně, vážně jsem z toho měl velkou radost.

„Od toho jsem přece tady." zasmál se, načež odnesl své nedotčené jídlo a položil ho vedle dřezu. Bylo mi jasné, že už ho nebude jíst a já ho později budu muset vylít do záchodu, ale stejně jsem nic neřekl. Nechtěl jsem ho štvát, ne dnes, když jsme si společně měli udělat hezký den.

_

„No tak, kam mě to vedeš? Chci to vidět, dej ty ruce pryč, Louisi." smáli jsme se během kostrbaté cesty, kdy mi Louis držel dlaně na očích a šel těsně za mnou, aby mě tak mohl navigovat. Bál jsem se, že mi každou chvíli šlápne na nohu, ale naštěstí se nic takového nestalo a my se tak konečně dostali k jakýmsi dveřím.

„Zavři oči a slib mi, že nebudeš podvádět, chci, aby to bylo překvapení." vydechl Louis, když jsem měl ruce položené na starších dveřích. Cítil jsem kov, ze kterého se loupala stará barva. Měl jsem vážně silné nutkání kouknout, kde to vlastně jsme, ale věděl jsem, že mu na tom vážně hodně záleží, takže jsem se nechal ukecat.

„Dobře, slibuji." zasmál jsem se opět; cítil jsem se tak nějak povolně. Celá tahle situace byla tak zvláštní, jako bychom byli opilí, přitom si ani jeden z nás nic nedal.

„Dobře, budu ti věřit, Harry, ale jestli mě podvedeš, tak přísahám, že ti dám na zadek." opětoval mi Louis se smíchem, který byl tak moc nakažlivý, že jsem se k němu hned musel přidat. Věděl jsem, že vtipkuje, nic takového by nikdy neudělal, ale byla to vtipná představa.

Tedy, v tu chvíli byla vtipná, jindy bych se díky takové prosté větě dokázal klidně i vzrušit, ale tehdy to bylo jiné. Jako bychom se znali už od mala; nejlepší přátelé, honilo se mi v hlavě. Celé to bylo jako jedno velké Deja Vu, jako bych tam už někdy byl, i přes to, že jsem neměl ani ponětí, kde to vlastně jsme.

„Tak fajn, máš je zavřené? Sundávám ruce." oznámil, než to vážně udělal, a já tak musel čelit svému nutkání alespoň pootevřít oči.