ABDL || l.s.

16.

„Už jsi konečně vzhůru? Co noha?" optal se Louis vesele, jen co jsem se otočil ke dveřím, stál v nich.

Nehorázně jsem se lekl, jako už tolikrát v jeho přítomnosti. Začínal jsem si myslet, že na to má nějaký skrytý talent, ale byla to samozřejmě hloupost.

„Pořád to trochu bolí." povzdechl jsem si a přehodil ruku přes oči, aby mi do nich tolik nesvítilo.

„Dám ti na to ještě nějaký obklad a hojivou mast, pak by to už mělo být lepší, tak uvidíme."

„Jak dlouho tam stojíš?" zeptal jsem se na oko klidně, ale doopravdy jsem se bál toho, že jsem možná ze spaní kňoural.

„Ne tak dlouho, jak to nejspíš vypadá, pár minut. Zrovna jsem tě šel zkontrolovat, když si se probudil. " prohodil ledabyle a udělal několik kroků k posteli, na které jsem ležel.

„Dnes začneme s terapií, kvůli které tu jsi. Chci o tobě zjistit víc, vše, co bude možné, a pokud ne, budu nucen vyzkoušet hypnózu, takže bych ti radil, ve tvém vlastním zájmu, spolupracovat, protože pokud použiji hypnózu, budu se tě moci zeptat na cokoliv." vysvětlil a než jsem stačil vše zpracovat, byl pryč.

_

„Tak, pane Stylesi, celý rozhovor bude, s vašim souhlasem nahráván, abych se mohl soustředit na otázky a odpovědi si dopsat později." upozornil mě profesionálně Louis, když jsme se usadili.

Měl tam dvě pohodlná křesla, ve kterých jsme seděli, přičemž já měl nohy pod sebou, nahoře v křesle, aby se bolavá noha nedotýkala země.

„Ano, klidně, nahrajte si to, když vám to pomůže." přikývl jsem a napil se ze své nové lahve, kterou mi koupil a ve které jsem měl čaj z dračího ovoce.

„Jak dlouhá je to doba, od vaší první potřeby chovat se jako dítě? V kolika letech to asi přibližně začalo?"

„Nevím, nevzpomínám si, tohle období mám celé nějak pomotané, všechno, jako by se vpilo do sebe." odpověděl jsem, ale ani jednou se nepodíval na něj. Pozoroval jsem zvířátka na obalu flašky a v hlavě si přemítal, jaký každá z nich ve skutečnosti vydávají zvuk.

„Harry?" vyrušil mě Louis, načež jsem se na něj poprvé za celou dobu podíval. Sledoval mě, nejspíš po celou dobu.

„Jak dělá liška?" vypadlo ze mě dřív, než stačil říct cokoliv dalšího.

„Cože?" nechápal a já se mu vůbec nedivil.

„Jak dělá liška?" zopakoval jsem mu, abych konečně dostal odpověď na svoji otázku, ale ukázalo se, že ani on neví.

„Já se tě ale na něco ptal, Harry." napomenul mě, což jsem vůbec nechápal, protože jsem si byl vědom toho, že jsem mu odpověděl.

„Říkal jsem, že nevím, nevzpomínám si." povzdechl jsem si. Ukázalo se, že Louis se mě mezi tím ptal na něco dalšího, ale já ho neposlouchal.

„To nemyslím, ptal jsem se ještě potom, jestli tě to vzrušuje." nadzvedl obočí, ale já na tuhle otázku rozhodně nechtěl odpovídat.

„Chci jít pryč." Vydechl jsem rychle a chtěl se postavit, ale Louis byl hned u mě a zastavil mě. Klekl si před mé křeslo na kolena a držel mě, abych se dál nijak nehýbal.

„No tak, jen to řekni, pak tě odnesu zpět do pokoje, co ty na to?" zeptal se jemně, ale nijak mu to nepomohlo.

„Nechci odpovídat, nechci, jasný?" snažil jsem se ho od sebe odstrčit, abych se sám mohl zkusit postavit, ale on stál na místě jako socha.

„Jenže já tě nepustím, dokud neodpovíš." chytil mé ruce, kterými jsem se ho pokoušel odstrčit a silně je stiskl.

„Já ti to ale kurva neřeknu, Louisi!" vykřikl jsem na něj a pokusil se osvobodit své ruce, i když to nemělo cenu. Byl to předem prohraný boj. Pokud mě chtěl udržet na místě, neměl jsem na výběr, odpor byl marný, jen jsem ho zbytečně provokoval.

„Odpověz." pronesl neutrálně a povolil stisk, ale úplně mě nepustil.

„A jí se to líbilo? Vzrušovalo ji to? Proto si ji tu měl?" zeptal jsem se ho naléhavě, aby pochopil, že už toho mám dost, a jak se ukázalo; uhodil jsem hřebíček na hlavičku.

______________________________________

Tak jo, snad se líbilo více než minulá kapitola, i když sám nevím, co na ní bylo špatného, určitě mi to můžete napsat do komentáře :)

Možná někoho pohoršilo to, co jsem k tomu dolů napsal.. :D