ABDL || l.s.

18.

Bylo to už pár dní, co jsem u něj prakticky bydlel, kdy jsme společně koukali na filmy, vařili a postupně poznávali jeden druhého.

Mnohokrát sice musel někam odjet a mě tam tak nechat samotného, ale já to bez něj těch pár desítek minut zvládl. Buď jsem se díval na pohádky, nebo si kreslil, takže to naštěstí uteklo rychle.

Bohužel mi vůbec nedocházelo, co se to děje. Upínal jsem se na Louise každým dnem víc a víc, až jsem se na něm postupem času stal závislým.

Sám nemohu uvěřit tomu, jak rychle se to stalo, nebyl jsem u něj ani dva týdny, ale už tehdy mezi námi dvěma něco bylo. Tedy, hlavně z mé strany, on jen dělal svoji práci.

Jednou za tři dny jsme si udělali společné sezení, kdy jsem si sám mohl vybrat, na které otázky budu chtít odpovědět a na které ne. Byla to dobrá taktika, protože když jsem měl na výběr, klidně jsem odsouhlasil i ty, na které bych jindy neodpověděl, což se mu hodilo.

Nevím, jestli doopravdy určoval moji diagnózu, nebo to byla po celou dobu jen taková jeho hra, díky které mě sice poznával, ale jen pro jeho osobní účely.

S matkou jsem mezi tím nemluvil a můžu říct, že mi to vůbec nechybělo. Byla to taková očista od ní, konečně mi dala pokoj a já se mohl zase vrátit do normálu. Nemusel jsem se přetvařovat, ani krotit, jako jsem to musel dělat u ní doma, ne, Louis to chápal.

Konečně jsem měl někoho, kdo mě chápal, kdo mě neodsoudil jen díky mé hloupé potřebě. On byl ten někdo, koho jsem potřeboval celé ty roky.

A můžu říct, že kdyby nevkročil do mého života, nejspíš bych se zabil, protože bych vážně uvěřil těm sračkám, které má matka vypouštěla z úst. Jako například to, že nejsem normální, když se mi líbí to, co se mi líbí, že jsem zrůda, což rozhodně nejsem. Nikdo není, ne kvůli tomu, co se mu líbí, protože to nemůže ovlivnit.

Několikrát jsme načali i téma toho, kdo tu byl přede mnou, ale zjistil jsem maximálně to, že je o tom zakázané mluvit, pokud s ním chci vycházet po dobrém.

Zrovna jsem měl ten den nějakou divnou náladu, nechtělo se mi nic dělat, jako bych tušil, že se něco stane.

Louis se mě snažil rozveselit několika vtipy, pohádkou a dokonce i kreslením, ale nic z toho nepomohlo. Nechtěl jsem si hrát ani s kostkami, které mi nedávno koupil, což bylo opravdu divné.

Neměl jsem se tak chovat, vím to, neměl jsem to na sobě nechat tak znát, ale bohužel, nedokázal jsem skrývat své pocity tak dobře, jako ostatní. Snažil jsem se o to už moc dlouho, abych v tom pokračoval. Chtěl jsem být konečně smutný, bez toho aniž bych se musel přetvařovat a smát se, i když jsem na to zrovna neměl síly.

„Pojď, něco ti ukážu, bude sranda." vytáhl mě za ruce na nohy, abych ho následoval do jeho ložnice, kde měl schovaný mobil, který už jsem párkrát měl v rukou.

„Lou, když tak zítra, já na to dnes už fakt nemám náladu." zakňučel jsem, když mi vložil mobil do rukou, otočil nás a táhl zpět.

Choval se v tu chvíli jako nějaké dítě, ale nechal jsem ho, ať to naposledy zkusí, když tomu tak věří.

„Najdi hudbu a zapni písničku, kteroukoliv chceš." usmál se na mě a opřel se o opěradlo gauče.

Hlasitě jsem si povzdechl, ale uposlechl jeho příkaz a začal projíždět hudbu, kterou si tam s největší pravděpodobností stáhla ona, až jsem nakonec našel The girl with the pearls hair.

_

Harry si neuvědomoval, co dělá, když se hlasitě smál a tancoval po celém domě, když v tom mu na plovoucí podlaze podklouzla jedna ponožka a on spadl.

Ještě před tím ale stihl upustit velice drahý mobil, ze kterého vycházela ona hudba, která naštěstí nepřestala hrát, ale jen co se střetl se zemí, se jeho obal rozletěl na několik malých kousků.

Ano, bylo to hodně špatné, když se Louis s prázdným pohledem zvedl a došel až k místu činu, kde vzal do svých rukou několik jeho zbytků.

Nechtěl to udělat, on to moc dobře věděl, to ty ponožky, ale něco uvnitř ho donutilo naštvaně odhodit všechny zbytky krytu, vstát a rozejít se ke schodům.

„Louisi? Kam to jdeš? Omlouvám se, nechtěl jsem to udělat, prosím vrať se." začal se omlouvat, ale to bruneta na schodech nezastavilo.

Ani to s ním nehnulo, když zmizel v jeho pokoji, načež se o chvíli později vrátil s modrým medvídkem, který patřil Harrymu.

Zastavilo se mu srdce, když mu přímo před ním utrhl hlavu a začal z něj vytahovat všechnu vycpávku, jako by to byly jeho vnitřnosti.

Harry na to nedokázal nic říct, jen šokovaně sledoval, jak s ním Louis jde na zahradu, až poté se probral a rozběhl za ním.

Když tak udělal, viděl už jen zbytky jeho nejlepšího přítele, které se pomalu rozpadaly v prach.

Chtěl se pro něj rozběhnout, aby zachránil alespoň to, co z něj zbylo, ale Louis ho chytil za pas a přitiskl si ho k sobě, aby se nemohl hýbat.

Mohl okolo sebe sice kopat nohama, ale to mu nijak nevadilo, hlavní bylo, že viděl na jeho dílo, které se zrovna pálilo v trávě.

„Ty hajzle, pusť mě!" odvážil se konečně promluvit, ale už bylo stejně pozdě. „Já to neudělal schválně!" bránil se a snažil se dostat z jeho silného stisku, který ho skoro dusil.

„Zato já ano, tohle bylo schválně, aby sis uvědomil, jaké to je, když někomu rozbiješ něco cenného. Příště už snad budeš dávat větší pozor." pronesl posměšně Louis, i když to tak vůbec nebylo myšleno.

Rozbil něco cenného, ne proto, že by to byla drahá věc, ale díky tomu, že se za ní skrývalo tolik vzpomínek, o které Louis z části přišel, stejně tak, jako Harry.

„Tak co? Jak se ti to líbí? Jsi šťastný? No tak, mluv, jak se cítíš? Tvůj medvídek je pryč, nic mi k tomu neřekneš? A jak se potom měla cítit ona, když jsi jí rozbil ten obal?!"

„Ona už tady ale dávno není, takže o tom ani neví!" vykřikl bezmocně. Hruď se mu svírala a jeho nitro rozežíral ten hrozný pocit zevnitř.

Jeho dlouhodobý přítel byl pryč a on ho neměl jak vrátit zpět, prostě byl pryč, jako by nikdy neexistoval.

Zbyla z něj jen hromádka popelu, který po chvíli rozfoukal vítr, takže byl definitivně pryč. Navždy ztracen ve vlnách větru.

_____________________________________

Tak jo, snad se kapitola líbila :)

Jinak, jak vám to jde ve škole?
Konec roku, určitě hodně testů, tak vám všem držím palce <3

Já sám dnes utekl jen tak tak reparátu, tak super :D Sice ještě nemám uzavřené vše, ale jiná pětka už snad nehrozí.. Máte to tak taky někdo? :)