ABDL || l.s.

44.

Koukal jsem zrovna na nějaký ranní dětský pořád, který běžel v televizi, když se ke mně připojil i Louis, v obleku a kravatě. Většinou chodil v civilním, ale jednou za čas odcházel takhle upravený, jako by šlo o nějakou vážnou věc.

Nezajímal jsem se, Louis mi vždy řekl, že stejně tak, jako on nikde nemluví o mně, nesmí on nikde mluvit o ostatních, a já to chápal. Vážil jsem si ho za to, že opravdu dokázal udržet všechna ta tajemství v sobě.

Bylo mi jasné, že existují lidé, u kterých nezůstane nic jen u nich, většinou se vše dostane dál alespoň o jeden pár uší, ale u něj? On neměl potřebu pomlouvat a rozebírat životy druhých.

Byl tam jen od toho, aby jim pomohl, a na to bohatě stačil sám. Neměl žádné své komplexy, aby si je musel léčit na lidech ze svého okolí, a přesně to se mi na něm líbilo. Přál jsem si, aby bylo více takových lidí, jako byl on.

Přisedl si ke mně na pohovku, zrovna jsem žvýkal poslední sousto své snídaně, když na mě promluvil; „Která ruka, levá, nebo pravá?"

Do té doby jsem mu nevěnoval příliš velkou pozornost, ale jakmile řekl tohle, můj zrak se přesunul jen na něj. Věděl jsem, o co jde, nedělal to sice často, ale jednou za čas pro mě měl nějaké to překvapení, a tohle byl způsob, kterým mi ho vždy podával.

Na kratičkou sekundu jsem se zamyslel, načež jsem rychle vykřikl, že levou, jako by mi snad měl někam utéct, kdybych přemýšlel ještě o chvíli déle. Zajímalo mě, co to bude, opravdu moc, a on to moc dobře věděl, ale i přesto mě musel napínat.

„Určitě?" Nadzvedl s úšklebkem obočí. Věděl, že si budu stát za svým a stejně to vždy udělal, jako by ho bavilo mě provokovat.

„Ano!" Vykřikl jsem s lehkým smíchem.

„Co když je ale v pravé ruc-" Nestihl to ani doříct, když jsem ho přerušil.

„Louisi!" Okřikl jsem ho pobaveně, vážně to musel vždy zbytečně protáhnout, jen aby viděl, jak moc jsem napjatý.

„Dobře, dobře." Zasmál se krátce a konečně ke mně natáhl ruku s novými omalovánkami. Překvapeně jsem vypískl, když jsem je dostal do rukou, načež jsem mu ihned začal děkovat.

Věděl, že tímhle mi udělá radost, i kdybych nechtěl, musel jsem přiznat, že to byla dobrá taktika, dát mi dárek, aby pak mohl bez problémů odejít. Většinou jsem byl malinko naštvaný, ne na něj, ve skutečnosti to byl smutek, nechtěl jsem být doma sám, i přes to, že jsem chápal, že musí stále pracovat.

Nechtěl jsem být neslušný, nevychovaný, nebo rozmazlený, tak to vůbec nebylo, jen jsem byl zkrátka raději, když Louis mohl být se mnou. Nechtěl jsem ho půjčovat nikomu jinému, i když vlastně nebyl ani můj, jenže já to bral, jako by byl. Jen a jen můj.

„Vážně, moc děkuji." Zašeptal jsem v jeho náruči, do které si mě přivinul hned poté, co jsem mu radostí skočil kolem krku. Ani nespočítám, kolikrát jsem to slovo už řekl, ale měl jsem opravdu velkou radost, byť se to mohlo zdát jako maličkost, pro mě to znamenalo hodně.

„Máš vždy takovou radost, že si říkám, že jsem ani tu druhou věc kupovat nemusel, tobě by bohatě stačilo jen tohle." Konstatoval se širokým úsměvem, načež mi teprve došlo, co právě řekl.

Byl jsem jako štěně, které čekalo na pamlsek, snažil jsem se vypadat co nejvíce nevinně, abych ho tak obměkčil a dostal i druhou věc, kterou zmínil.

„Tady máš, prosimtě." Pohladil mě po zádech, když ukázal i druhou ruku, ve které se skrývaly úplně nové pastelky. Měl jsem jich sice už několik, ale takových potřeb na malování nebylo nikdy dost a Louis to věděl.