ABDL || l.s.

21.

Louis zrovna sledoval kriminálku, když jsem za ním přiběhl do obýváku s obrázkem, který jsem pro něj nakreslil.

„Koukni, Daddy, nakreslil jsem ti obrázek." Přiběhl jsem za ním celý šťastný a sedl si mu rychle na klín, když nedával pozor.

Celé dopoledne jsem ho pro něj kreslil, abych mu udělal radost, přičemž se pokusil několikrát podívat, co to vlastně kreslím, ale já ho nenechal. Neuměl jsem moc kreslit, ale doufal jsem, že pozná nás dva na obrázku; byla to taková malá vzpomínka na náš společný večer, když jsme nemohli usnout.

Seděl jsem mu na klíně, tulil se k němu a on měl ruku na mé plence, přičemž vedle ní bylo dvakrát "tap tap", aby poznal, že mě plácá po zadečku, stejně jako předtím. Nade mnou bylo žlutě 'Hazz' a nad Louisem růžově 'DaddyLouLou', kdyby to náhodou nepoznal.

„To jsme my dva, že ano? Vážně moc roztomilé, Harry." usmál se na mě krátce a pohladil mě po vlasech. Opatrně mě ze sebe chtěl sundat na gauč hned vedle sebe, ale já se nenechal.

Nechápal jsem, co se děje; kreslil jsem ho několik hodin, abych se dočkal jen tohohle? To tedy opravdu ne.

„Nelíbí se ti?" nadzvedl jsem zvědavě obočí. Jindy mi dokázal chválit obrázky i několik minut, nebo si je alespoň déle prohlížel a povídal si se mnou, co znamená tohle, nebo tamto, jenže teď nic. Dočkal jsem se jen jeho falešného úsměvu a to ještě jen na pár sekund.

„Líbí, moc se mi líbí, vážně." pohladil mě palcem po tváři a vzal si ode mě obrázek zpět k sobě.

„Tak co se děje, Daddy?" nakrčil jsem nechápavě obočí.

„Nic, nemusíš mít obavy, vážně se mi líbí, určitě sis na něm dal hodně práce, že ano?" zvedl pohled opět na mě, s tím svým příšerným úsměvem. Raději bych se nedočkal žádného, než tohohle.

„To ano, ale na tom nezáleží, chci vědět, co se děje. Líbí se ti? Tak co kdybychom ho pověsili na lednici, hm?" usmál jsem se na něj hraně sladce, stejně jako on na mě.

Věděl jsem moc dobře, že tak krásný, aby ho dal na lednici, není, protože není od ní, tam byly obrázky pouze její, i když ona už o tom dávno nevěděla a určitě jí to bylo jedno.

Jenže Louis pořád nebyl schopný je sundat. Snažil se dělat, že má moc práce, teď se mu nechce, nebo se mu prostě pořád líbí, tak proč by je měl sundávat?

Vůbec nechápal, jak je to pro mě těžké, když nadržoval někomu, kdo už tam s námi dávno nebyl. Nechápal jsem, proč mu na tom tak záleželo, byl tím naprosto posedlý.

Věřil jsem, že díky tomu všemu je tak poznamenaný, že by ani neměl dělat svoji práci, protože nemusí být vždy tak profesionální, jak by měl, ale neodvážil jsem se nic říct.

Proč bych mu taky něco takového říkal? Nechtěl jsem mu ublížit, nezajímala mě jeho práce, nebo jestli pracuje tak, jak by měl, šlo mi jen o to, aby mě měl rád tak, jako ji.

Proč pořád dělal, jako bych byl něco méně? Taky jsem byl jen prostý člověk, stejně jako on a samozřejmě i ona, jenže on pořád dělal, jako by ona byla nějaký anděl.

„Vezmu si ho do pracovny, dobře? Vždy na něj kouknu a vzpomenu se na tebe, co na to říkáš?" snažil se mě přemluvit, ale bylo to, jako byste měli slíbenou celou čokoládu a dostali jen jeden malý bonbónek.

„Proč ho nechceš dát na lednici?" zamračil jsem se a vytrhl mu obrázek z ruky, už mě začínal štvát, nezasloužil si ho.

„Tam už není místo, zlato, vždyť to sám víš." pokusil se mě uklidnit dotykem na paži, ale měl smůlu, já na něj už byl naštvaný.

„Tak jeden sundáme, je jich tam tolik, ani si toho nevšimneš." přemlouval jsem ho dál, jenže Louis si stál neústupně za svým.

„Víš, jak to je, Harry, žádné obrázky se z lednice sundávat nebudou a tečka, nechtěj mě zase rozzlobit." Zamračil se na mě vážně. Nevěřícně jsem nad ním pokroutil hlavou a rychle utekl zpět do svého pokoje.

Pořád upřednostňoval ji přede mnou, ať už jsem se snažil jakkoliv, ať už jsem udělal cokoliv, vždy mě nějak odmítl, nebo přímo ignoroval.

Nechápal jsem, proč to dělá, musel přece počítat s tím, že budu chtít být na prvním místě, když si mě tam bral. Rozhodně jsem se nechtěl nechat pohřbít nějakou holkou, která tam ani nebyla.

Nevěděl jsem už, co mám dělat, snažil jsem se oblékat jako ona, dokonce jsem se takhle jednou pokusil zapůsobit na Louise, ale ten mi rovnou do očí řekl, že ji to nevzrušovalo jako mě, jen se tak cítila dobře, což mě úplně odrovnalo. To byla jedna z mála věcí, ve kterých jsem byl jiný než ona, a že jich nebylo moc.

Později téhož večera jsem se dostal do takového stavu, že jsem přímo před Louisem z lednice strhal všechny obrázky, hodil je do koše a přidělal na ni pouze ten můj.

Hodně jsme se kvůli tomu pohádali, ale bohužel nevypadalo to, že by to už Louis dokázal překonat. Další den tam opět byly, všechny, jen s tou změnou, že přes jeden z nich byl ten můj.

Takže jsme tam měli nakonec obrázky oba dva. Nebyla to sice žádná výhra, ale i tak jsem za to byl neskutečně rád.

______________________________________

Tak jo, snad se líbilo.. Už mám skoro dokončené i další dvě kapitoly, tak snad už to nebude trvat tak dlouho, jako teď, za to se omlouvám, ale víc vám k tomu asi neřeknu..