ABDL || l.s.

7.

Nastal večer, měl jsem na sobě své typické věci, ve kterých jsem chodíval spát, společně s plenkou, dudlíkem, a především – svým plyšovým medvídkem. Už chyběl jen nějaký ten ovocný čaj, který bych si před spaním vypil, díky čemuž jsem přišel na další věc, kterou jsem si s sebou nevzal;

Svoji plastovou lahvičku na pití, kterou jsem dal den před tím na umytí, a matka mi ji nevrátila. Bez čaje ale nepřicházelo v úvahu usnout, to prostě nešlo, nemohl jsem si jen tak lehnout, bez ničeho. Většinou mě uspalo to cucání, díky kterému čaj vtékal z lahvičky do mé pusy.

Přemýšlel jsem, co mám dělat. Mohl jsem si ho sice dát do hrnku, ale s ním jsem si nemohl lehnout a snažit se usnout. Rozhodl jsem se tedy jít za Louisem a říct mu to, aby mi s tím nějak pomohl, i když jsem sám nevěděl, jak by mi on mohl pomoct.

„Potřebuji zajet do obchodu." zašeptal jsem tiše, když jsem vstoupil do jeho pracovny, od které byly otevřené dveře.

„Cože? Vždyť mají všude zavřeno, je moc hodin, proboha." pokroutil nade mnou nevěřícně hlavou. Nechápal, co mám za problém, tak to pro něj byla nepochopitelná věc.

„Potřebuji tam." zopakoval jsem neústupně, aby si uvědomil, že tam vážně potřebuji, přičemž jsem si jemně dupl nohou, na které jsem měl velkou modrou bačkůrku.

„Pokud máš hlad, tak stačí říct, já mám všechno tady, můžu ti udělat, co jen budeš chtít, vážně, jen si řekni." navrhl, jako by snad věděl, co mě trápí, ale byl úplně vedle.

„Nemám hlad, potřebuji do obchodu." zamračil jsem se, vždy mě štvalo, když někdo neposlouchal a mluvil úplně o něčem jiném.

„Harry, dost, přestaň, nikam nepůjdeme." zamračil se, stejně jako já. Kdyby nás někdo sledoval, mohlo by se mu to zdát vtipné, jak se na sebe oba mračíme, ale já byl v tu chvíli vážně naštvaný.

„Já to ale potřebuji." vydechl jsem a začal sebou trochu třepat, abych se uklidnil a nezačal brečet.

„O co jde? Můžeme tam zajet klidně ráno a ty si koupíš, co potřebuješ, co ty na to? Hm?" nabídl náhle klidně, což mě sice překvapilo, ale i přes to jsem to potřeboval ještě ten večer.

„To ne, já to potřebuji teď, hned." Zabručel jsem. Neměl jsem daleko k tomu, abych se tam před ním rozplakal, protože to vypadalo, že tu noc půjdu spát bez svého čajíku.

„Co je tak životně důležité, že to nemůže počkat do rána?" zeptal se zvědavě, což bylo jako ledová sprcha.

Najednou mi to přišlo jako úplná banalita a říct to Louisovi, cítil bych se jako naprostý ubožák. Ano, potřeboval jsem ji. Chtěl jsem ji ještě tu noc, ale nevěděl jsem, jestli mi to stojí za to, svěřovat se zrovna jemu.

„No?" nadzvedl obočí. Vážně čekal, pozorně poslouchal, aby mu snad něco neuniklo, ale já byl potichu.

„Pojď sem, posaď se." usmál se na mě vlídně a poukázal na židli, která stála přesně vedle jeho pracovního stolu, u kterého seděl. Nervózně jsem přešlápl z jedné nohy na druhou, chvíli dokonce váhal, ale nakonec jsem se na ni opravdu posadil.

Na můj vkus to bylo až moc blízko něj, ale přišlo mi hloupé cokoliv v tu chvíli říct.

„Tak? Co se děje? Co potřebuješ tak nutně?" optal se znovu, jako by nebylo jasné, že o tom nechci mluvit.

„Potřebuji svůj večerní ovocný čaj." šeptl jsem tiše, přičemž jsem si hrál se svými prsty v klíně.

„To je vše? Tak to nebude žádný problém, čaje tu mám dost, od bylinkových, až po ovocné." usmál se potěšeně, očividně byl rád, že nešlo o nic vážného, ale to ještě nebylo všechno.

„Nechci ho ale do hrnku." povzdechl jsem si a podíval se úplně na druhou stranu pracovny, než byl on, abych neviděl jeho reakci.

„Jak to myslíš? To nechápu."

„Nechci ho do normálního hrnku, ale do své plastové lahvičky, kterou jsem omylem nechal doma." vysvětlil jsem, prudce se zvedaje na nohy.

„Pojď se mnou." nařídil mile a rozešel se pryč, přes dlouhou chodbu, díky které jsme se dostali do jeho kuchyně.

„Já ten čaj nechci, pokud ho nebudu mít ve své flašce, takže se nemusíte obtěžovat." sklopil jsem pohled k zemi, když začal něco hledat ve skříňkách nad linkou.

„Počkej, myslím, že- ano, tady. Mohlo by tohle pro dnešek stačit?" otočil se ke mně. V ruce držel podobnou dětskou lahev na pití, jako byla ta moje, ale ta jeho na sobě měla menší potisk hello kitty.

„Ano." přikývl jsem překvapeně, nechápal jsem, proč ji u sebe má. Za jakým účelem si ji koupit, nebo snad u sebe přede mnou už někoho takového měl? Že by jiný pacient? Takže jsem nebyl jediný?

Byl jsem vážně zvědavý, měl jsem na něj spoustu otázek, ale bál jsem se zeptat, abych ho něčím nenaštval.

______________________________________

Že by tam už měl Louis někoho jiného?

Snad se líbí. :)