ABDL || l.s.

36.

Celá snídaně byla jedna velká fraška, lež za lží – neuplynulo ani pět minut, kdy bychom s Louisem nebyli nuceni lhát. Nelíbilo se mi to, tohle jsem nebyl já, ani Louis.

Zajímalo mě, jestli takhle svojí mámě lže často, protože z té představy se mi dělalo špatně. „Omluvte mě na chvíli." Zablekotal jsem, když zrovna Louis vyprávěl o mé úžasné neexistující sestře, jak si spolu rozumíme a že jsme jako on a Lottie.

Neznal jsem tu holku, ale i tak jsem litoval, že byla zapletena do téhle pavučiny lží, kterou spřádal zlomyslný pavouk Louis. To bylo jediné mé štěstí, celou snídani jsem sám sebe v hlavě rozesmíval, abych nevypadal jako zkažený ananas.

Nebylo mi vůbec dobře, měl jsem nervy na dranc, už jsem to nemohl vydržet, a představa, že s námi Louisova matka bude ještě další týden, byla nepředstavitelná. Nechápal jsem vůbec, jak to Louis může zvládat, jak může lhát vlastní matce do očí, a ještě se u toho tak pitomě usmívat.

Utekl jsem rychle na pány a opřel se o umyvadlo. Koukal jsem na svůj zničený obličej, byl jsem neskutečně vyčerpaný, a to jsme tam nebyli ani hodinu, jenže Jay byla tak zvědavá. Ani netušila, že všechno, co se o nás dozvídá, jsou jen lži.

„Harry? Jsi v pořádku?" Zavolal Louis, jen co otevřel dveře pánských toalet. Necítil jsem se dobře, netušil jsem, jestli se s ním vůbec chci bavit, nebo jestli ho vůbec snesu další minutu vedle sebe.

Příčilo se mi, že lhal a nutil lhát i mě. „Jo, je mi dobře." Vydechl jsem, abych ho tak alespoň uklidnil, i když jsem měl chuť v tu chvíli pojít přímo na místě. Tam, na pánských záchodcích, kde se dělo, kdo ví co, ale v tu chvíli mi to bylo zkrátka jedno.

Chtěl jsem pryč, potřeboval jsem pryč, netušil jsem, co se to se mnou děje, ale měl jsem pocit, že se zblázním. Jako by všichni okolo věděli o každé lži, kterou jsem vypustil z úst

„Notak, co se děje?" Zeptal se s tichým povzdechem. Nejspíš jsem ho začínal štvát, nebo ho to možná celé nebavilo, stejně jako mě.

„O nic nejde, vážně." Sklopil jsem pohled na porcelánové umyvadlo, na kterém jsem měl po celou dobu položené ruce.

„Poznám, když se něco děje. Tedy, většinou, samozřejmě, ne vždy, ale- Tak co se děje?" Přistoupil ještě o něco blíž a pohladil mě po zádech. To bylo nejspíš poprvé, kdy se mi jeho dotek hnusil. Nechtěl jsem, aby to tak bylo, vždyť my dva jsme byli super dvojka, užíval jsem si chvíle s ním, ale v tu chvíli, díky té snídani, nebyl to on. Nebyl ten, koho jsem měl tak rád, skutečný Louis se někam vypařil.

„Já už nemám sílu, chápeš? Já- už nemůžu, nemůžu dál lhát tvé mámě." Špitl jsem tiše, tak, aby to mohl slyšet jen on. Bál jsem se, že by nás mohl slyšet někdo jiný, nechtěl jsem, aby někdo věděl, co provádíme.

„Ale souhlasil jsi, kývl jsi mi na to, že v tom jeden druhého nenecháme, tak co mi to tu říkáš?" Nakrčil nechápavě obočí a spojil se mnou pohled skrze zrcadlo. Opět to zatracené zrcadlo, jako už tolikrát.

„Já vím, myslel jsem, že to zvládnu, neznělo to tak šíleně, jaké je to doopravdy. Omlouvám se, nechci ti přidělávat starosti, budu se snažit, jen, je toho na mě moc, nejsem stavěný na to, někomu lhát do očí." Povzdechl jsem si zničeně. Snažil jsem se nějak obhájit, jenže z toho nebylo žádné východisko. Musel jsem to dokončit společně s Louisem, když už jsem do toho šel.

„Pro mě to taky není procházka růžovým sadem, ale zvykl jsem si. Myslím, že každý občas musí lhát vlastní matce, jen já to dělám o něco málo častěji než ostatní, takže už jsem si na to asi zvykl. Není to tak těžké, jen nad tím nesmíš přemýšlet."