ABDL || l.s.

30.

„Jak jsi mě tam s nimi mohl nechat o samotě?" Vyhrkl jsem, jen co jsem vstoupil do místnosti, ve které se nacházel i Louis a zavřel za sebou dveře. Věděl jsem, že to nemyslel nijak zle, ale stejně jsem o tom musel začít.

„Protože jim věřím. Věděl jsem, že by ti nikdo nijak neublížil, kór když jsem viděl, že se tě ujala Lily, ta by nikomu nedovolila, aby se na tebe byť jen křivě podíval." Zasmál se uvolněně mezi tím, co zapisoval své postřehy z dnešního sezení do jednotlivých složek.

„Jo, vypadá jako hodná holka." Pousmál jsem se nad čerstvou vzpomínkou rozzářené Lily v mé hlavě, když si se mnou povídala.

„Je to hodná holka, o tom žádná, skoro vždy se takhle ujme nováčků a začlení je do společnosti skupinky. Nechtěl jsem zbytečně ještě více zasahovat, aby ses náhodou necítil trapně." Vysvětlil s úsměvem od ucha k uchu, který mi na chvíli daroval, ale ihned opět sklopil hlavu k papírům.

„Nejsi můj rodič, tak proč bych se měl cítit trapně?" Nechápal jsem, i když jsem tak nějak podvědomě tušil, že raději ani chápat nechci, protože to, co mě čekalo za šok, jsem vážně vědět nepotřeboval.

„Připadám si trochu jako tvůj rodič, když se o tebe takhle starám, víš jak to myslím." Uvedl s úsměvem na pravou míru, načež se jemně ušklíbl, jako by snad ve svých slovech našel nějaký dvojsmysl. Možná to bylo díky tomu, jak jsem se po jeho odpovědi zatvářil, protože pokud si připadal jako můj rodič, nebyla žádná šance, že by mezi námi něco mohlo být.

Nejistě a zároveň zaskočeně jsem se zasmál, jelikož jsem netušil, jak mám jeho odpověď chápat, tudíž nebylo nic, co bych mu na to mohl odpovědět. Buď to mezi námi bylo až tak zvrhlé, nebo jsem si to celou dobu namlouval jen já sám a ta myšlenka mě nenechávala klidného.

„To už nikdy neříkej." Vyhrkl jsem a rychlostí větru vyletěl ven, abych se opět mohl připojit ke skupině. Nelíbilo se mi, co Louis řekl, ale nehodlal jsem to řešit, rozhodl jsem se, že si užiju zbytek sezení a doma se za to odměním horkou koupelí s pořádnou dávkou pěny.

Nakonec to všechno dopadlo dobře, naše společné skupinové sezení trvalo ještě další hodinu a půl, načež jsme s Louisem počkali, než všichni odejdou, poklidili místnost a vydali se do auta.

„Nebylo to zase tak hrozné, jak sis myslel, hm?" Nadhodil Louis, když jsme vyjížděli z prázdného parkoviště. Všichni už byli dávno pryč a my tak měli volnou cestu, ale popravdě, kdyby tam se mnou nebyl Louis, docela bych se bál. Prázdná budova byla sama o sobě strašidelná, ale když se k tomu přidalo rychle zapadající slunce, byl jsem rád, že už sedím v bezpečí jeho auta.

„Věděl jsem, že ti lidé nejsou zlí už předtím, ale stejně tam byl ten pocit, který mi říkal, že se stane něco špatného, nevím jak to popsat, mám ho vždy, když mám jít mezi lidi. V jednu chvíli jsem vše zapomněl a nevěděl, co budu dělat, ale pak jsem to naštěstí nějak ustál a povídal dál." Zasmál jsem se sám sobě, i když mi z té vzpomínky bylo do breku.

Nikdy jsem se mezi lidmi necítil nejlépe, a když pak přišla panika, třas a já zapomněl úplně vše, co jsem chtěl říct, byl jsem v háji. Ve většině takových případů se mi lidé smáli, to se stávalo hlavně ve škole, ale taky na matčiných sešlostech.

„Všiml jsem si, jak jsi byl celou dobu nervózní, ale uvidíš, že až budeš mluvit příště, bude to zase o něco lepší. Musíš si na ně jen zvyknout, věř mi." Usmál se na mě, i když jsem žádné příště v plánu neměl. Jel jsem s ním jen proto, že mi za to slíbil více informací o Zoe, ne proto, že bych se chtěl s těmi lidmi přátelit. Já nepotřeboval přátele, jednoho jsem měl a to mi bohatě stačilo, neměl jsem v plánu nic měnit.