ABDL || l.s.

37.

„Jsi v pořádku, klid, máma je pryč, jela si něco zařídit, takže jsme tu jen my dva, tohle zvládneme, společně, dobře? Jsi moc šikovnej, jen to ze sebe dostaň, tak je to v pořádku." Šeptal, i když už jsem se začínal uklidňovat.

Připadal jsem si jako znovuzrozený, přesto naprosto vyčerpaný, jako bych posledních několik hodin nestrávil v posteli, jako by se to vůbec nestalo, jako bych nespal několik dní, byl jsem naprosto mrtvý. Psychická únava je totiž mnohdy horší, než ta fyzická.

Nebylo to příjemné, takhle ztratit kontrolu nad vlastním tělem. Netušil jsem, co by se stalo, kdybych v tu chvíli nebyl doma, schovaný před lidmi, co když by mě to dostalo na veřejnosti? To by bylo ponižující.

Cítil jsem se tak zvláštně, dobrý pocit se mísil se špatným a já se díky tomu stával čím dál více zmateným. Jediné, za co jsem byl rád, bylo, že tam byl Louis se mnou, tak to totiž bylo správně.

Louis si to možná neuvědomoval, ale to co bylo mezi námi, bylo více, než jen profesionální vztah. Málo kdo by si dovolil takhle se otevřít před svým specialistou. Nebyl to ani kamarádský vztah, před žádným kamarádem bych se nikdy neodvážil udělat to, co před ním.

Ne, nebylo to jen tak něco obyčejného, bylo to speciální, žádná škatulka v dohledu, žádné pojmenování našeho vztahu. Jediné co jsem věděl jistě, bylo, že náš vztah je speciální.

„Děkuju." Oplatil jsem mu šeptem. Díky suchu v puse mi bylo špatně rozumět, což Louis okamžitě poznal a opatrně se natáhl pro sklenici s vodou, kterou mi následně nastavil k ústům.

„Vůbec za nic neděkuj, zlato, stalo se to díky mě, byla to chyba, ale slibuji, že se postarám o to, aby už se taková chyba neopakovala." Pomohl mi napít se a jen co vrátil sklenici s vodou na noční stolek, mě něžně pohladil po vlasech, jako to už udělal tolikrát za tu chvíli.

„Jsi unavený?" Optal se, i když mu nejspíš byla odpověď více než jasná. Vždy jsem po takovém výstupu prospal skoro celé dva dny, což sice bylo zvláštní, ale já to opravdu potřeboval k tomu, abych se opět cítil dobře.

Jemně jsem tedy přikývl hlavou na znamení souhlasu, protože už jsem nebyl schopný vyslovit cokoliv. Měl jsem co dělat, abych se udržel vzhůru, když mě opět položil do peřin a chystal se odejít.

„Dobře, tak se hezky vyspinkej, já tě odpoledne přijdu zkontrolovat, to o mě nejspíš ještě ani nebudeš vědět." Oznámil mi, načež se zvedl z postele a chystal se odejít, ale já ho nenechal.

Chytil jsem ho za ruku, kterou mě jemně hladil po předloktí, na znamení, že chci, aby zůstal. Doufal jsem, že to pochopí, protože jsem už opravdu neměl sílu mluvit, ale jak se ukázalo, pochopil.

„Neboj se, skočím si dolů pro jídlo a notebook, řeknu Jay, že je ti špatně, proto zůstanu s tebou v pokoji, aby se ti něco nestalo, a hned se za tebou vrátím. Bude to jen chvilka, slibuji, ale mezi tím už spinkej." Políbil mě na čelo a než jsem stačil postřehnout, že odchází, jsem usnul.

—

„Jak se cítíš?" Optal se mě Louis, jen co jsem se probral. Držel mě pevně přitisknutého ke svému tělu, nejspíš abych cítil všechnu tu oporu a stabilitu, která z něj vycházela.

Všechno to proudilo přímo ke mně a já se tak cítil hned o něco lépe, když jsem ho měl tak blízko u sebe. Téměř jsem mohl cítit jeho srdeční tep na svém těle. Bylo to krásné, znamenalo to pro mě víc, než si určitě myslel.

Mohl jsem tak cítit jeho vůni, to bylo více intimní než cokoliv, co jsme spolu před tím zažili. Jen já a on, my dva, v jeho posteli, těla natisknutá na sobě, naše dechy sladěné do jednoho rytmu — téměř dokonalé.