The memory In Your Eyes

kapitola 4

Ležím v objetí úplně cizího muže a přesto se cítím plně bezpečně. Nevím kdo tento Chlapec je, nevím kdo jsem já a ani nevím nic o mé minulosti ale vím že budoucnost bude úžasná.

"Jak jsme se poznali?" Zvědavě jsem se zeptal kudrnáče.

"Na základce, vždy jsem pro tebe měl slabost. Byl jsi nejchytřejší ze třídy, fascinovalo mě to." Usměje se a podívá se na mě.

"Oh, tak to se známe hodně dlouho." Usměji se také.

Vyšší přikývne. Vypadá najednou seriózně, o něčem přemýšlí.

"Chci aby ses cítil komfortně.. klidně tě dovedu do tvého bytu. Jestli avšak chceš, můžeš zůstat tady se mnou." Posune se zelenoočka a stoupne si, aby se ještě znovu podíval na krásný velký New York."

"Radši zůstanu s tebou..ale netlač na mě prosím." Roztěkaně řeknu. Vstanu a vrátím se i s Harrym do jeho bytu.

"Chceš horkou čokoládu? Vím že jí máš rád." Usměje se vřele kudrnatý a já souhlasím.

Když sedím u stolu a srknu si kakaa, letmě mi proběhne nějaká vzpomínka před očima. Jsem to já a piju kakao. Ruce mám červené a celý jsem prochladlý. Je mi tu evidentně míň.

Tam vzpomínka končí.

Louiho dětství:

Louis nepocházel z bohaté rodiny, dalo by se říci že z velice chudé. Vyrůstal s otcem a sestrou. Matka odešla s ostatními sourozenci, sám nevěděl proč.

Otec po odchodu své ženy začal hodně pít. Nikdy Louimu nevěřil že to někam dotáhne. Dokázal také být agresivní. Louiho vždy uklidnilo to jediné.. pouhé kakao.

Kvůli tomu že rodina byla chudá a otec mu nevěřil, rozhodl se být nejlepší ze třídy. Nejlepší ze všech. Dokázat tátovi že na to má a že vrátí peníze do rodiny.

Avšak když daný Harry Edward Styles, začal mít lepší známky než sám Louis, tak se cítil jako by pohořel. Nebyl nejlepší, byl to zase..zase on. Vždycky se tak usmíval, Louis si myslel že ho Harry vždy nenáviděl.

Kdyby pouze věděl, že tomu bylo úplný opak.

Přítomnost, Harry:

Louis kterého znám tak dlouho, mě náhle nezná ani trošku. Není to ale velká změna, nikdy mě neznal takového, jakého jsem chtěl aby mě znal.

Vždy jsem chtěl být chlapec kterého by miloval, avšak mě jen zcela nenáviděl. Mám úplně novou šanci začít znovu.

-------------------------------------------

Louis dokázal usnout a já jsem popadl jeho telefon, který jsem si uložil do šuplíku. Je na otisk prstu, opatrně tedy vezmu palec křehkého chlapce a přiložím ho na telefon.

Když se tedy dostanu do telefonu, přidám si tam můj otisk prstu.

Projíždím zprávy.. žádné od rodiny. Asi se nebaví, řeknu si. Kamarádů taky moc nemá, mrzí mě to.

Telefon zase uložím na své místo a Louimu řeknu že se mu rozbil. Koupím mu tedy nový, takhle mu nikdo nemůže zavolat.

Ráno se Louis probudí brzy a já nám udělám snídani.

"Dobré ráno, Zlatíčko." Zastavím se. "Můžu ti tak říkat?"

Louis vypadá roztěkaně. Zamrká, usměje se a přikývne na souhlas.

"Co si takhle dneska dát piknik?" Nabídnu mu a opatrně ho pohladím po vlasech.

"To by bylo moc hezké! Mohl bys mi o mně celkově něco říct a tak?" Rozzáří se a já samozřejmě souhlasím.

Celý den strávíme spíše u televize. Furt je mezi námi to napětí, což chápu. Piknik si chceme udělat večer aby jsme byli v parku jen my.

Večer tedy vezmu deku, košík s nějakým jídlem a Louiho. Newyorské večerní město přesto furt žije. My zajdeme do Central parku, kde je mnohem míň lidí.

Usadíme se a Louis naléhá abych mu o něm vyprávěl.

"Hm, no." Podívám se na krásného, netušícího chlapce co sedí pár centimetrů od mého těla. "Jsi děsně chytrý, to už jsem ti ale říkal. Vždy chceš být ve všem nejlepší. Rád čteš a vaříš." Usměji se a pokračuji.

Vyprávím mu o něm a jeho minulosti. Všechno co vím a na co si vzpomenu.

Sám se ke mně přitiskne a zašeptá mi do hrudi. "Mám štěstí že jsi zrovna můj přítel..ne počkat." Podívá se na mě a já nechápu. Co když to celou dobu hrál? Začnu panikařit.

"Jelikož si to nepamatuju, zeptej se mě na tu otázku znovu. Jako by to všechno bylo od začátku."

Pochopím co tím myslí.

"Lou, byl bys prosím můj přítel?" Klepu se, jelikož to opravdu teď říkám tomu samému chlapci, kterého jsem obdivoval na hodině chemie v osmé třídě.

"Ano, moc rád." Odpoví tedy modroočko. Skoro začnu vřískat ale uvědomím si že musím zůstat klidný.

Harry,minulost:

"Ne! Máš tam chybu, to je molekule." Opravil menší chlapec kudrnatého. Ten avšak mohl vnímat jen jeho hlas a jeho krásné modré oči.

"Chemii absolutně nechápu..ale to co teď cítím chemie rozhodně je." Řekl tehdy 14letý vyšší chlapec. Menší to avšak jistě ignoroval, celkově ani nechápal co tím zelenooký chtěl říct.

Bylo pršící odpoledne a Kudrlinka spěchal domů. Na zastávce avšak zahlédl křehkého chlapce.

Přišel k němu, byl celý promoklý a třásl se.

"Na." Podal mu vyšší deštník a Louis tam jen tak mlčky stál.

Neviděl ho tam poprvé. Rodiče ho měli vyzvednout, několikrát avšak nepřijeli.

Chlapec si tedy deštník opatrně převzal a poděkoval.

"Můžu tě doprovodit domů?" Nabídnul laskavě kudrnatý ale modroočko ihned nesouhlasil.

Harry věděl že u něj doma něco nebylo v pořádku, věděl to. Nic avšak neřekl.

"Dobře, chápu." Odmlčel se.

"Byl to atom." Naposledy menší řekl a zelenooký už běžel v dešti domů.

HEYYY! Tak co na to říkáte? <33 mně se to zatím líbí.. omgg dneska je Louis v Česku a já jsem doma a píšu o něm fanfikci slay 😍✌️ každopádně budu ráda za votes a hlavně komenty a vaše názory.
All the love!