The memory In Your Eyes

Kapitola 15

"Zdravím, už jsme tu!" Zasměji se když přijdeme pozdě na kurz malování. Louis za mnou, celý roztěkaný.

"Ahoj, já jsem Louis, moc rád vás poznávám!" Pískne hned co kluky uvidí.

Zayn je elegantně oblečený, jako vždy. Liam přiběhne jako malé štěně a Louiho obejme.

"Já jsem Liam, potěšení je na mé straně!" Kývne, usměje se a jde mě také obejmout.

Zayn mu ležérně podá dlaň a klidně se usmívá.

"Zayn, také tě rád poznávám, tahle žirafa o tobě nepřestane mluvit." Louis se snaží se neusmát ale moc se mu to nedaří.

"Jak moc mě pomlouvá?" Zavtipkuje.

"Oh, samé sladké řeči..to se neboj." Mrkne na mě a já si odkašlu.

"Faaaajn, co takhle jít malovat? Pak klidně můžeme do kavárny si pokecat." Napadne mě a přesunu se k plátnu.

Místnost je útulná, zbarvená do teplých barev a voní to tu hezky.

Všichni začnou něco malovat, řekli jsme si že zkusíme zvýraznit podzim.

Zayn maluje skořicové šneky, Liam Central Park v podzimních barvách, já maluji abstraktně, maluji Louiho v čepici. Nikdo jiný by to asi z obrazu nepoznal ale to se mi na umění líbí, nemusejí ho ostatní pochopit, aby se jim líbilo.

Louis furt přemýšlí, jen někdy čmárne nějakou čáru.

"Nevíš co namalovat ?" Zeptám se zvědavě.

"Jen..přemýšlím."

Pohled Louiho:

Dívám se na prázdné plátno, nevidím nic. Nevím jak zobrazit podzim.

Začnu tedy malovat listy spadané ze stromů. Najednou začnu malovat jak mi mysl říká. Do listů začnu malovat přívěsek ve tvaru srdce.

Louis, minulost:

Mladý chlapec, fotbalista. Převléká se a stydí se. Opatrně se podívá na nějaké své spoluhráče a najednou jeden do chlapce strčí.

"Neočumuj nás ty buzničko!" Křikne hned a všichni začnou znechuceně zírat.

"Já fakt nejsem! Neočumuji vás, slibuju!" Brání se vyděšený Louis.

Nejstarší z nich k němu přejde a chytí ho za límeček.

"A ty ještě k tomu budeš lhát? Hm?" Strčí do něj.

"Jen tak si sem chodíš a očumuješ nás, všichni to vědí, je to nechutný!"

Rána.

"Buzno!"

Rána.

"Už se sem nevracej."

Další rána.

Najednou Louis leží na zemi před arénou v listí, bez bundy a zmlácený.

"A tohle-" chytí Louiho přívěsek co dostal od maminky. "Taky nosí jenom buzny!" Utrhne ho a hodí ho pryč.

Uplakaný Louis, zoufale hledá přívěsek a až po hodině ho najde.

Od té doby, přestal dělat a nosit vše co by mohlo naznačovat že má rád chlapce.

Včetně toho, urážet ty, co jsou na tom stejně.

Jako třeba Harryho.

Harry, přítomnost:

"Hej, hej ! Copak ? Bolí tě něco, co se děje?" Zvednu Louiho bradu aby se na mě podíval.

Slzy mu stékají po tváři a ukazuje na svůj obrázek.

"Já..jen, vzpomínka." Zamrká a já taktéž.

"Vzpomínka? Na co sis vzpomněl?" vylekám se s modlím se aby to nebylo to, co si myslím.

Když to vše vysvětlí, uleví se mi ale také mě to děsně zamrzí.

"Oh, to je mi líto zlato, můžeme jít domů." Obejmu ho a on zakroutí hlavou v nesouhlasu.

"To je dobrý, jsme tu abych se víc seznámil s klukama, půjdeme do té kavárny ?" Utře si slzy a usměje se.

"Jo, dobrý nápad!" Vesele řekne Liam aby odlehčil situaci.

-----------------

V kavárně se smějeme, povídáme si o všem možným a opravdu si toho momentu vážím. Louiho pohled sklouzne ke dveřím kavárny a usměje se. Zamává tím samým směrem a uvidím Nialla.

Niall ale není sám, je s jedním chlapcem a dvěmi dívkami. Přejdou k nám a zeptají se jestli si můžou přisednout.

Teď jsme u velkého stolu jako jedna velká parta.

Niall představí tedy svůj doprovod.

"Tohle je Hannah, moje přítelkyně." Představí brunetku s ledově modrým pohledem.

"Tohle je Matthew-" představí chlapce s kaštanovými vlasy a dolíčky. "A jeho přítelkyně, Sophie." Nakonec ukáže na menší dívku s mikádem a pihou pod okem.

Všichni se pak taky představí a strávíme v té kavárně celé odpoledne.

O Sophie se dozvíme že studuje psychologii a že pokud bude Louis potřebovat, bude vždy k dispozici.

Jsem rád že jsme si dokázali kolem sebe postavit takový kolektiv.

Večer se všichni rozloučíme, dáme si na sebe čísla a rozejdeme se každý do svých domovů.

Doma se s Louim celý večer mazlíme a to je jedna z mých oblíbených věcí. Asi si musím udělat seznam.

"Příště musím namalovat tvé oči." Usměje se a už zase vidím ty malé hvězdičky v očích.

"Proč ?" Jemně se zasměji a pohladím ho po vlasech.

"Jsou tak zelené, jako hluboký les. A.." zarazí se a hledá správná slova. Já pozvednu obočí a on pokračuje.

"Tvoje oči jsou jako moje každá vzpomínka, nevím jak to vysvětlit." Kousne se do rtu a z hluboka se nadechne. "Jakoby celý můj příběh byl, začínal či končil tebou. Jako bys ten příběh byl ty." Zamrká a povzdechne si.

"Chápeš co tím myslím?"

Chvílí jsem zticha. Přitáhnu si ho do obětí a povzdechnu si.

"Jo, chápu to. Chápu to až moc dobře." Zašeptám má poslední slova než se ten všechen zmatek vytratí díky spánku.

Vím tím přesně co tím myslíš.