The memory In Your Eyes

Kapitola 19

Narozky Louiho.

Nechci mu dneska jeho den ničit tak mu jen napíšu.

Všechno nejlepší k narozeninám, Lou. Miluji tě x.

Zobrazil si to ale odpověď žádná. Nic jiného jsem ani nečekal.

Venku je zima, já jsem doma, topím ale přijde mi jako bych mrznul.

Tak moc mi chybí.

Louimu jsem původně chtěl koupit dárek ale jelikož mě nechce vidět, složil jsem jen báseň.

Srdce bijící jak o závod,
k lásce ztratil jsem návod.
Má mysl mi od tebe nedá klid,
často v ní jsi jako by to byl tvůj byt.

Však tvá nepřehlédnutelná vůně,
jenž v mysli mi utkvěla.
Zabořila se do mé hlavy,
jako by se tam bez klíče pustila.

Hlas krásný jako melodie je,
což nejhezčí zvuk na světě je.
Mé rty hledají ve tmě ty tvé,
každý polibek jako by to bylo poprvé.

Nad dotykem ruky tvé ztuhnu jako led,
avšak slova tvá jsou sladká jako med.
Tvář tvá chybí mi už teď,
jak kdybych tě neviděl stovky let.

Pošlu mu pod přáním a vypnu mobil.

Uvědomil jsem si jak moc jsem bez něj prázdný.

Cítím se tak sám.

Celý den a noc dodělávám moji omluvu a snažím se, aby byla perfektní.

------

Ráno se probudím, s hlavou na stole a s tužkou v ruce.

Jsou Vánoce.

Za Louim mám v plánu jít až večer a bojím se. Tak moc se bojím.

Den strávím s přáteli, specificky se Zaynem a Liamem jelikož ostatní jsou u Louiho.

Byli jsme koledovat a bylo to fakt fajn.

Ale hodiny už oznamují že je 20:00 a já vím, že musím jít.

Z s Liamem mě obejmou a popřejí mi štěstí.

Jdu domů, vezmu vše potřebné a pořádně se nadechnu.

"Fajn, to zvládneš." Řeknu si sám sobě když se podívám na chodbě do zrcadla.

Najednou tam vidím malého 15letého Harryho.

"To zvládneme." Usměji se a vyrazím.

Mráz mi bodá do těla a stres do srdce. Chci se otočit ale jdu dál.

Už nemám co ztratit.

Kráčím si to přímo k Louimu, nebo spíš k Niallovi protože jsem zjistil že jsou tam.

Niall bydlí až za New Yorkem v hezkém domečku takže si nechám zastavit taxi.

Když vylezu z auta, před ten dům, najednou je ze mě opravdu ten 15letý chlapec co chtěl opětovanou lásku.

Vše připravím, zazvoním a počkám.

Pohled Louiho:

"Louis můžeš jít prosím otevřít ?" Poprosí mě Niall a já tedy jdu.

A srdce se mi zastaví. Chci dveře hned zavřít ale neudělám to.

"Prosím nech mě mluvit." Zoufale řekne.

Já jen kývnu a pohled mi sklouzne na velký kus kartónu, na kterém jsou nalepeny všechny fotky mě a Harryho.

Pomalu vydechnu, a najednou.. najednou se mi pomalu problýskají momenty.

Ale není to jak když se mi vrátila paměť.

Promítají se mi vzpomínky co mám s Harrym.

Ty hezké.

Pak se jak z transu probudím a poslouchám Harryho který mi vysvětluje jak to celé bylo. Úplně od Začátku, z dob, kdy jsme byli jen malý chlapci co nevěděli, co chtěli.

"A Louis, vždy jsem tě miloval, miluju a budu. Chci abys to věděl. Vždy jsi pro mě byl největší droga." Slzy mu stékají po tváři a celý se klepe. Nevím jestli je to zimou a nebo tím co se právě stalo.

Vyběhnu ze dveří v krátkém pyžamu do té velké zimy a také se slanými cestičkami po tvářích, skočím do Harryho obětí.

Narazím na něj tak silně, že spolu spadneme do měkkého sněhu.

Mačkám ho tak silně že určitě nemůže dýchat.

Vezmu jeho tvář do dlaní a šťastně si ho prohlédnu.

"Ach Kurva." Jen vydechnu.

"Nemáš rukavice." Odpoví Harry.

Začneme se ihned smát a jen ho znovu obejmu.

"Tak moc se omlouvám." Zamumlá skrz všechny ty emoce.

"Děkuji za báseň, je krásná." Jen řeknu, podívám se na něj. "A taky tě miluji..a vždycky miloval." Poprvé v životě to přiznám.

Harrymu se oči přímo rozzáří, ještě víc než ten zkurvenej vánoční stromeček a já vím, že takhle to mělo být.

Pohled Pettie:

Stojím ve dveřích; jako ostatní hosti, a dívám se na ty dva.

Věděla jsem že to zvládnou.

Usměji se a písknu na ně.

"Pojďte dovnitř než oba zmrznete!" Zasměji se a oni také.

Všichni, včetně Zayna a Liama, sedíme u velkého stolu s velkou hostinou.

Harry se zvedne a zacinká na skleničku.

"Chci jen všem popřát krásné Vánoce a říct..že zázraky se opravdu dějí."

Chci se jen podělit že ta báseň co Harry napsal, jsem opravdu napsala já🤭.