The memory In Your Eyes

kapitola 5

Uběhl už týden ode dne co se Louis probudil. Jdu na něj pomalu, vím že je to pro něj všechno těžké a nové.

Já jsem momentálně zastavil prodej, musím se soustředit na to, co bude dál. Bojím se, že si Louis vzpomene, že mě znovu bude nenávidět. To se nesmí stát.

Učili jsme se spolu do školy, znalosti mu nikam nezmizeli. Obdivuju tu jeho přirozenou chytrost, je to dalo by se říct, přitažlující.

"Vyrázíme spolu někam?" Nabídnu modroočkovi co sedí nad učebnicí. Vřele se usměje.

"Kam?"

"Mh, botanická zahrada? Jsou tam květiny i motýli. Určitě se ti to bude moc líbit." Propletu si s ním prsty a on souhlasí.

Botanická zahrada se nachází až za New Yorkem, spíše v přírodě než ve městě. Je to tam obrovské, byli jsme tam jednou se školou, to si bohužel Louis nepamatuje.

Pamatuji si jak mu na hlavu přistál motýlek. Vyfotil jsem si ho, vypadal překrásně.

"Je to tu nádherné! Tolik barev!" Rozzáří se menší když se rozhlédne všude kolem.

"Ano, vskutku." Usměji se a zezadu ho obejmu. "Co je tvoje oblíbená květina? Růže?"

"Mh, je to zvláštní. Moc nechápu jak paměť a ztráta paměti funguje. Moc si minulost nepamatuju, pár informací ale jo. Jako třeba oblíbená barva, učivo a nebo ty tvoje zelené oči." Zamyslí se a pak odpoví.

"Ale..ne, nejsou to růže. Jsou to Lilie. Všichni mají rádi růže. Jsou to ty okoukané, krásné květiny co nemají chybu. Nikdo si ale vedle růže, ostatních květin nevšimne. Přesto Lilie voní nejvíc. Jsou originální a úžasné..jen je přes růže nemůže nikdo vidět." Usměje se a ukáže na jednu Lilii.

"Ty jsi moje Lilie." Řeknu klidně a Louimu sedne na hlavu motýlek.

Harry, minulost:

Světlo přes sklo botanické zahrady krásně svítilo dovnitř. Motýli a krásné květiny byli všude, kudrnatý avšak měl motýli jenom v břiše, díky danému chlapci, který jednoho měl na hlavě.

Vyfotil si ho fotoaparátem, který dostal ten daný rok k narozeninám. Fotka vypadala úžasně, všechnu jeho krásu ale zachytit nedokázala. Tu viděl jenom sám Harry.

Když venku už vládla tma, mladý chlapec seděl na své posteli a díval se na rámeček fotografie, který měl už dávno položený na stole. Nikdy tu fotku od toho dne nedal pryč. Byla to pro něj vymyšlená vzpomínka, kterou si neustále přehrával v hlavě.

Louis, přítomnost:

"Sýr!" Vykřikl téměř Harry a vyfotil mě.

Když jsme se vrátili domů, Harry se s někým hádal do telefonu. Následně mi oznámil, že musí něco vyřídit a ať zůstanu doma.

Nějak mi to nevadí, trošku zvědavý určitě jsem ale respektuji jeho soukromí.

Zachumlám se do deky kterou rád, jak jsem si všimnul, používá Harry. Voní přesně jako on, jeho odér mě uklidnuje. Pustím si v televizi Netflix a dám tam nějakej film.

Film dobrý nápad nebyl, jelikož jsem asi děsná citlivka. Byl to děsně smutný film a já tu teď téměř hystericky brečím.

Harry zrovna přijde domů a ihned ke mně běží.

"Louis? Co se stalo, jsi v pořádku?" Roztěkaně řekne a už mě má v objetí.

"To nic, jen jsem koukal na smutný film." Fňuknu a trošku se nad tím zasměji.

"Uf, vylekal jsi mě." Uklidní se Harry a políbí mě do vlasů. " Mužem si pustit nějakou komedii, zlepší ti to naládu. Pak se můžeme mazlit v posteli, pokud ti to samozřejmě nevadí."

"To zní moc fajn." Přitulím se k němu víc.

"Mh, to je moje deka?" Usměje se široce a nadzvedne ji.

"Oh, no promiň..jen mi byla zima."

"Nech si ji. Upletla mi ji babička, rád ti ji dám." Poví mi a přesune si mě na jeho hrudník. Pustí Friends a my se celý večer smějeme známému seriálu.

Když se konečně dostaneme do ložnice, převléknu se do jeho velkého trička, dole si nechám jenom boxerky. Harry se s nějakým tričkem už vůbec neobtěžuje. Tímto gestem, mi dopřeje krásný výhled na jeho hrudník. Tělo má vypracované, má hodně tetování. No, já jich mám sám celkem dost.

"Motýl." Řeknu a ukážu na jeho hruď mezitím co něco dělá na jeho stolku vedle postele.

"Mh, jo..pojď sem." Přikáže mi a já k němu přejdu. Na stole vidím dva rámečky. V obou jsem já. Jedna je z dneška a druhá.. určitě ze základky. Jsou skoro identické. Na obou se směji a ve vlasech mi stojí motýl.

Harry přejede prstem po fotce a následně po svém hrudníku.

"Každé tetování má význam, to je přeci jen definice tetování." Zakření se a já nevím co na to říct.

Rozhodnu se ho tedy jenom svalit do postele a šíleně ho lechtat. Pak už se mazlíme hodiny, ztratím zcela pojem o čase ale v daný moment, mi to je úplně jedno.

Je to jako bych se ztratil ve vesmíru, je to něco krásného, neuvěřitelného a nekonečného.

Ey! Jak je? Zajímalo by mě kolik lidí fr čte tady ty moje malé komentáře protože se musím přiznat ale když já něco čtu tak to vždy přeskočím!😀✋ Anyways, snad se vám kapitola líbila a děkuji za každý komentář a vote! All the love!