The memory In Your Eyes

Kapitola 9

Je zvláštní dýchat, je zvláštní vědět že jednoho dne umřeme. Pocit lásky mi avšak tento pocit zabraňuje cítit.

Chci znát všechny jeho tajemství a vtipné momenty, to je však nemožné jelikož si je nepamatuje on sám. Nebudu lhát, mrzí mně to, dávám si to také za vinu. Doufám že to jednou pochopí. Pochopí že to dělám pro lásku.

"Harry, jsi to ty?" usměje se na mě známá tvář, Luke.

"Jo, jo jsem to já." potvrdím.

"Bože tak moc si mi chyběl." obejme mně asi stejně vysoký muž.

"Dlouho jsme se neviděli." Zasměju se.

Luke je muj ex, byli jsme spolu asi tak dva měsíce. Vím, že jsem pro něj vždy znamenal něco, jako Louis vždy znamenal pro mě.

Povídali jsme si v parku něco přes tři hodiny. Bylo to příjemné, dokud nezačal.

"Harry, chybíš mi. Můžeme to zkusit znovu?" Pevně se na mě díval.

"Lu, bohužel, miluji někoho jiného." upřímně řeknu.

"Louis, že? Je to stále on. Nedokázal ses přes něj přenést." Luke mluvil celou pravdu s roztřeseným hláskem.

Kývnul jsem.

"Vždycky on."

Luke na mě jen zíral, mezitím co mu stékaly další slzy po tváři.

"Kurva, já bych pro tebe i umřel." Vyčerpaně se na mě podívá.

"Jo, to já pro tebe taky." zlomí se mi hlas. "ale pro něj bych žil."

"Oh." po nějaké době hlesne. Vstane, kývne a odejde.

....................................

Poslední dobou stále přemýšlím pokud bych mu měl říct pravdu. Lhát je ale mnohem lehčí, tolik neublíží. Nevím, co bych bez Louiho dělal.

Večer jdu zase na střechu, můžu tam přemýšlet bez zábran. Krásné stvoření mi leží v posteli, něco ale není jak má.

Proč by mně měl tenhle Louis milovat, když mně ten s pamětí nenávidí?

Toť otázka. Podívám se nahoru a povzdechnu si.

'I am asking the moon, but the moon stays quiet. He doesn't give me answers. And that's how my world sounds at the moment, everything turns quiet.'

Napíšu si do svého sešitu, rozhlédnu se a vrátím se do bytu.

Lehnu si k malému stvoření a pevně ho obejmu.

Zamručí a přitulí se.

Ve škole nám to oboum dost jde, učíme se vždy spolu.

Dneska jsme měli odevzdat esej o tom co je to láska. Anglickou literaturu miluji, je to můj oblíbený předmět. Nejlépe své pocity vyjádřím psaním.

"Styles nám dneska svojí esej přečte nahlas." Oznámila paní Colinová, moje oblíbená profesorka.

Stoupnu si a přečtu svojí krátkou práci.

"Loving is like eating.
Once, you have enough.
Time pass, you get hungry.
And if you don't eat, you'll die."

Třída začne tleskat a daný o kom jsem to napsal se dívá přímo na mě. Nakloní hlavu na stranu a prohlíží si mě.

"loving is like eating." zašeptám si sám pro sebe.

Harry, minulost:

Mladý chlapec byl tehdy asi v prváku, na střední když přibral pár kil na víc.

Nepřišel si tlustý než uslyšel někoho to říct nahlas.

"Dělá ze sebe šprtíka když je tak udělanej, mohl by možná zhubnout." nepříjemně štěkl modrooký chlapec na svého kamaráda, když zase dostal horší známku než kudrnatý.

Menší to tak opravdu nemyslel, jenže byl opravdu naštvaný. Když uviděl tvář zelenoočky, promočenou slzami, zděsil se.

Harrymu to opravdu ublížilo. Přestal jíst, začal hodně sportovat a to byla ta doba kdy se stal populárním.

Harry byl připraven, se změnit jak jen moc by si to modrooký přál.

Louis, přítomnost:

Po hodině jsem přicupital za Harrym a chytnul ho za ruku.

"Omlouvám se!" vyjeknu.

"Když si četl tu tvojí esej, nějak se mi vrátila vzpomínka jak jsem o tobě řekl něco velice ošklivého." řeknu a obejmu ho.

"Sice si to nepamatuji..ale nějak cítím že jsem to tak nemyslel. Bylo to nějak komplikované." pevně ho stisknu.

"Jsi tak dokonalý." jen mi na to odpoví, což moc nechápu ale nechám to tak být.

Jsem sám v sobě ztracený. Furt se mi vracejí vzpomínky jak jsem byl zlý na Harryho, nechápu to. Jsem snad špatný človek? Kdo vlastně jsem ?

Rozhodnu se tedy, si o tom promluvit s Niallem.

Niall, přítomnost :

Okolo čtyř odpooledne, jsem s Lou venku. Jsem si jistý, o čem se mnou chce mluvit.

"Chci vědět vše..myslím tím o Harrym. Jak jsme spolu začali chodit. Jestli jsme se snad nemuseli ? Co se přesně stalo ? Potřebuji vědět pravdu. Potřebuji vědět kdo jsem já." Frustrovaně vydechne.

Chvíli jsem zticha.

" Louis, Williame, Tomlinsone, Ty jsi můj nejlepší kámoš, jsi perfektní student a jsi člověk, kterého Harry miluje. To je vše co ti můžu dneska říct. Paměť se ti musí vrátit sama, nemůžu ti převyprávět celý tvůj životní příběh. Popravdě, začínám zjišťovat že není vše jak jsem si myslel." ukončím můj proslov a Louis chvíli vypadá naštvaně ale nakonec pochopí.

Mohl jsem mu říct celou pravdu, ano. Avšak, já celou pravdu neznám. Navíc, přislo mi, že dělám správnou věc, a že ji Harry dělá taky.

Heyy, kapitola je možná trošku kratší, což se omlouvám ale jak už jsem psala, je lepší to mít kratší než tam psát blbosti. Tak co, chtěli by jste už nějaké to smut Hm? ;)) mate se na co těšit!