Chci, abys mě chtěla

Part Thirty-Seven

Brooke

Dnešní ráno bylo zvláštní. Zvláštní hezkým způsobem. Zároveň zvláštní i tím divným způsobem. Otázka, kterou jsem položila Colsonovi, proč mi neřekl pravdu dřív, byla trošku alibistická. Já sama jsem tady seděla, užírala jsem se tím, že miluje Maddie a ani ve snu by mě nenapadlo, že bych mu měla říct pravdu já. Možná kdybych to udělala hned a neposlouchala cizí rozhovory za dveřmi, mohla jsem nás ušetřit dost velkého nedorozumění. Protože jestli tady byl někdo sráč, byla jsem to já. Colson nakonec sebral odvahu a i po tom, co jsem se chovala jako příšerná kráva, mi řekl, že mě miluje. Možná bych si teď měla připadat nejzranitelněji za celý svůj život, jelikož jsem konečně také odkryla mé pravé city. Řekla jsem nahlas něco, co jsem ještě nikdy nahlas neřekla. Ale přijdu si jako na obláčku.

Barry a jeho vyznání citů, už nebylo tak romantické jako to Colsonovo. Přiznávám, že nevím, jestli mi tekly slzy proto, že Barry se o mně navzdory tomu, že je do mě údajně zamilovaný, nevyjadřoval zrovna lichotivě, nebo proto, že jsem si uvědomila, jak pitomá jsem celou dobu byla a posílala do háje všechny Colsonovi pokusy o to, aby to mezi námi nabralo trochu jiný směr než do jeho ložnice. Nakonec jsem stejně zase tady. Ale úplně poprvé tady ležím v jeho náruči, aniž bych měla nějaké pochybnosti.

,,Trochu se bojím prolomit to ticho. Jakože bych se třeba mohl probudit, nebo tak.." Colson tichým hlasem nabourá mé myšlenkové pochody.

,,Vždyť nemusíme mluvit..." podotknu a ještě víc se zavrtám v jeho sevření.

,,Jo, jenže kdybychom spolu doopravdy mluvili, mohli jsme zde ležet už dřív, kotě..." uznávám, v tomhle má pravdu. Ale asi je zbytečné, abychom řešili něco, co už nějak nezměníme.

Posadím se. ,,Dobře, takže tedy začni..." pobídnu ho.

Colson se posadí taky. Jeho ruce rychle proplete s mými. ,,Jen se chci ujistit, že jsme na stejné vlně. Že ode dneška je mezi námi všechno jen v tom nejvážnějším duchu. Že ode dneška můžu oficiálně říkat, že jsi moje přítelkyně."

,,To už si stejně všem říkal i dřív, ne? Navíc bez mého svolení. Vlastně se moc nemění." Tuhle poznámku si prostě neodpustím.

,,Sakra, Cooperová, nedělej si z toho prdel." Colson si mě přitáhne k sobě do klína, kde mě pěvně sevře v objetí. A já se neubráním úsměvu.

,,Promiň. Ujišťuju tě, že teď je to mezi námi oficiální. Já, ty – jsme spolu."

,,Takže víš, že teď tě můžu oficiálně líbat kde chci, kdy chci a před kým chci? Teď už tě můžu klidně políbit i před tvým tátou..." Ten jeho ďábelský úsměv, který se objeví na jeho božsky tvarované tváři, hned poznávám. Jeho ruce mě nepřestávají hladit po zádech.

,,A hele, kdo se najednou stal odvážným?"

,,Nebudu zapírat, trošku si mi polechtala ego. Ne, že bych to potřeboval, ale..."

Colsonův mobil se rozezní na celou místnost písničkou od Shaggyho – It wasn't me. Colson s otráveným výrazem sáhne po iPhonu, aniž by mě pustil a přijme hovor. ,,Sakra Marcusi, to beze mě nemůžeš žít?" Jasně, Marcus. Mohlo mě to napadnout, když jsem uslyšela vyzváněcí tón. ,,Fajn, budu tam." Colson naštvaně hodí telefonem po posteli. ,,Budu muset jít do obchodu, je tam nějaký problém s fakturami od dodavatele." Colson zaboří hlavu do mého dekoltu a já se marně bráním tomu, abych vzdychla nahlas. Jednou z té postele ale stejně musíme vylézt. ,,To vyzvánění, co u něj máš, to má nějaký konkrétní důvod?" zeptám se pobaveně. Colson mi přestane líbat prsa a rozesměje se. ,,Jo, Marcus je tak trochu expert na výmluvy. Lhal by, i kdyby ho holka přistihla přímo při činu."