Chci, abys mě chtěla

Part Twenty-Four

Brooke

Lhala bych, kdyby mi bylo nepříjemné to, že mě Colson právě teď drží za ruku. Mlčíme, jenom si navzájem mačkáme ruce a jdeme v závěsu za Glorií a Damienem. Nerada to přiznávám, ale celé svátky s Rileyovic klanem si užívám. A Colsonova babička navíc přivezla bernardýna, kterého bych nejradši teď mačkala společně s Vivien a Veronicou. Tyhle dvě krásky jsou naprosto k zulíbání, i když mají ostře nabroušené jazýčky. Mají to v rodině, prababička i babička se s ničím nemažou, jak jsem si za tu chvíli stačila všimnout. Jejich strýček Colson taky nepatří k nejslušnějším lidem na světě, takže není divu, že něco pochytily. Každopádně jsem jim zapletla tak nádherný rybí copy! Musím se vážně pochválit.

Ráno jsem se probudila, napláclá na Colsona. Asi půl hodiny jsem jenom tak ležela, probuzená, ale se zavřenýma očima, abych se ho nemusela pouštět. A teď se s ním držím za ruku, jako by mi bylo patnáct. Nejspíš budu razit heslo, co se stane o Vánocích u Rileyů, zůstane u Rileyů. Jo, to zní dobře. ,,Colsone, co se tak loudáte?" z mého přemýšlení o ospravedlnění všech mých citových výlevů ohledně Colsona mě vytrhne babička Glorie, která jde tak rychle, jako kdyby jí bylo pořád padesát. Což jí už není určitě dost dlouho, ale energie v sobě má ještě minimálně na dvě století. Ráno na nás nastoupila s docela slušnou hromadou otázek. Připadala jsem si jak v televizním kvízu, nakonec jsme se ale s Colsonem dostali až do finále a vyhráli hlavní cenu. Důvěru Glorie Rileyové.

A na co jsem se po snídani vážně těšila, bylo pomáhání v kuchyni. Colsonova máma od příjezdu babičky Glorie přicucávala víno, prý jí to lépe pomáhá zvládat všechnu tu radost z nenadálé návštěvy tchýně. Colsonovu mámu jsem si naprosto zamilovala. Rozhovory s ní mi tak strašně připomínají mou mámu, až mám oči plné slz, jenom na to pomyslím. Napsala jsem si taky pár krátkých textovek s Chrisem a tátou, zřejmě si užívají svoje chvilky slávy, ale bojí se být přede mnou sdílet naplno nadšení. Jejich výčitek doma hodlám využít, rozhodně nebudu umývat nádobí, ani koupelnu.

Městská slavnost je jedním slovem velkolepá. Všude je spousta stánků, s punčem a dalším alkoholem, který se rozhodla vykoupit Glorie a Damien. Spousta dobrého jídla, dobrot, cukroví a přímo uprostřed všemu vévodí pódium, kde hraje živá kapela klasické vánoční odrhováky. Chybí jim jenom někdo, kdo by zpíval. Všechno je nádherně nasvíceno nejbarevnějším vánočním osvětlením, Santa Claus je přítomen i se svou družinou, což neujde holkám, které se už od domu drží Orea a teď vášnivě diskutují o tom, jestli Santa stihne rozvést všechny dárky, když se musí zdržovat na slavnosti, na kterou ho pozvala jejich babička. ,,Myslíš, že už jsem moc stará na to, abych si šla Santovi sednout na klín?" zeptám se Colsona. ,,Kotě, jedinej, komu můžeš sedat na klín, jsem já." Přitáhne si mě a dá mi pusu do vlasů. Člověk by mu i věřil, že to dělá rád, a ne kvůli tomu, aby náš vztah vypadal před jeho rodinou věrohodně. ,,Předstírání našeho vztahu bereš velice zodpovědně, Riley."

,,Nemůžu si pomoct, Cooperová. Dáš si punč?" Ty jeho oči. Jednou se v nich dozajista utopím.

,,Colsone, Colsone! Kámo, tak ty ses rozhodl nás ignorovat?" za Colsonovými zády se objeví vysoký muž, řekla bych, že stejně starý, jako on. Možná spolužák? Colson se za jeho hlasem otočí, ale nepouští mě. ,,Nicku! Rád tě vidím!" podají si ruce a Nickův pohled sklouzne na mě. Colson si toho všimne: ,,Tohle je Brooke, moje přítelkyně." Nick na mě vyvalí očí a hned mi strká svou velkou ruku před obličej. Jo, je dost vysoký. Jenom se usměju, do téhle debaty se mi nechce nijak zapojovat. ,,Tak to pak naprosto chápu, že si včera nepřišel do baru."

,,Ještě se uvidíme, jo?" Ani Colson se zřejmě nechce moc vybavovat. Nick přikývne a přidá se k chumlu lidí pod pódiem.

,,Kdo byl tenhle Nick?" zeptám se. Colson mě táhne za ruku ke stánku s punčem.